Lubomír Konečný
„Nový“ signet Jiřího Melantricha z Aventina – avant et aprés (s. 1-5)
Resumé

Lenka Prudková
Veleslavínův tisk Historia židovská z roku 1592 (s. 6-26)
Resumé

Lenka Blažková
K osudům výtisků francouzských vydání děl J. A. Komenského (s. 27-45)
Resumé

Barbara Bienkowska
Leopold Jan Szersznik – zakladatel a tvůrce veřejné knihovny v Těšíně (s. 46-59)
Resumé

Petr Mašek
Zámecká knihovna na Červeném Hrádku u Sedlčan (s. 60-63)
Resumé

Na počátku 60. let 16. století začal tiskař Jiří Melantrich z Aventinu používat nový signet, který je nejlépe znám z jeho vydání prací italského přírodovědce a lékaře Pierandrey Mattioliho. Tento signet tvoří diamantem ozdobený prsten, jímž prochází zkřížená pochodeň a halapartna, a páska s textem NEC IGNI [CEDIT] NEC FERRO. Podle Z. Tobolky Melantrichův signet navazuje na „renesanční učení o hieroglyfech“ a znamená: „Ani vášni ani násilí neustupuje věrnost.“
     Zdá se však, že přímým zdrojem signetu je spis Paola Giovia Dialogo delle imprese militari e amorose z roku 1555, kde je v souvislosti s jednou medičejskou impresou uvedeno, že diamant (na prstenu) dokáže odolat ohni i kladivu a znamená „indomita fortezza“. Melantrichův „nový“ signet je třeba interpretovat ve světle Gioviova textu: Symbolizuje statečnost, pevnost či stálost, která nepodlehne žádnému tlaku, násilí či nebezpečí. V tomtéž smyslu tento signet interpretoval také flámský humanista Hadrianus Junius, který jej použil ve své knize Emblemata (Antverpy 1565) a výslovně uvedl, že tento emblém „desumptum est … ex librorum Pragae … excusorum frontispicio“. Je téměř jisté, že touto knihou bylo Melantrichovo vydání Mattioliho korespondence z roku 1561.
 
Zpět na obsah čísla
 

Veleslavínův tisk Historia židovská z roku 1592 
LENKA PRUDKOVÁ
Knihovna Akademie věd ČR, Praha

„Historia židovská“ je český překlad anonymního německého rukopisu, který do češtiny převedl královehradecký měšťan a písař Václav Plácel z Elbinku. Ten také inicioval jeho vydání v pražské tiskárně svého přítele Daniela Adama z Veleslavína v roce 1592.
     V souvislosti s autorstvím tohoto spisu se v odborné literatuře traduje řada nesrovnalostí a omylů. V základních bibliografických pracích figuruje Historia židovská jako překlad Války židovské Josepha Flavia. Zároveň však někteří literární historici přisuzují autorství rukopisného originálu též dvěma současníkům Václava Plácela – Janovi z Ottersfeldu a Václavu z Kaliště a z Ottersfeldu.
     L. Prudková textovou a obsahovou analýzou prokázala, že Historia židovská je zcela původním dílem: ústředním tématem je sice obdobně jako u Josefa Flavia válka Židů s Římany, avšak podstatně širší časový záběr Historie židovské, samostatný způsob zpracování látky a v neposlední řadě i vysoká míra údajů doplněných z mladší literatury dokazuje, že tento tisk nelze považovat za překlad Války židovské Josepha Flavia. Jméno autora nám však bohužel zůstává nadále skryto – L. Prudková ve své studii vysvětlila nesrovnalosti především v životopisných datech, jež nepodporují dosavadní tvrzení o možném autorství ani jednoho z jmenovaných současníků V. Plácela.
     Postavení Historie židovské v rámci předbělohorské tištěné produkce podobného zaměření lze označit za výjimečné; jde o jediné svébytné zpracování židovských dějin, které vyšlo v českých zemích před rokem 1620, a které humanistickým stylem zpřístupnilo soudobému čtenáři židovské dějiny od 6. století př.n.l. po 7. století n.l. Patrně kvalitní vzdělání umožnilo autorovi Historie židovské plně využít při práci s textem zvyklosti humanistické historiografie. Ty se také projevily v četných teoretických pasážích, které mimo jiné též osvětlují humanistické pojetí a charakter zájmu o židovské dějiny.
     Historia židovská je ovšem také důležitým pramenem poznání myšlení a sebereflexe soudobé společnosti. V průběhu celé knihy se objevují soudobé a netradiční zprávy, které výrazně přesahují její obsahový rámec naznačený názvem i textem předmluvy.
     Je na místě vysoce ocenit snahu autora Historie židovské přiblížit křesťanskému čtenáři zlomek židovských tradic a reálií bez protižidovského nádechu. Z judaistického pohledu je neméně zajímavou skutečností autorova znalost a využívání (byť marginálního významu) rabínské literatury, včetně děl předních rabínských autorit.
Je snad příznačné, že tisk takového charakteru vyšel z veleslavínského kruhu, a že sám Daniel Adam se podílel na jeho korektuře. Programově naučné a osvětové působení Veleslavína a jeho přátel se tedy pozitivně dotklo i křehké oblasti křesťansko-židovských vztahů.
 
Zpět na obsah čísla
 

K osudům výtisků francouzských vydání děl J. A. Komenského 
LENKA BLAŽKOVÁ
Knihovna Akademie věd ČR, Praha

Námět článku L. Blažkové byl inspirován tématem mezinárodní konference, jíž se autorka zúčastnila v květnu 1997 v Lyonu.
     Přednášelo a diskutovalo se o rozmanitách způsobech nabývání knih a vytváření knižních sbírek, o šíření knihy z místa svého vzniku. L. Blažková věnovala francouzským hostitelům konference malou glosu o osudech některých výtisků z francouzských vydání spisů J. A. Komenského. Tento konferenční příspěvek je nyní publikován v rozšířené české verzi. Výchozím podkladem ke studii L. Blažkové byl, kromě příslušné komeniologické literatury, především rukopisný materiál shromážděný v Knihovně Akademie věd pro Bibliografii spisů J. A. Komenského vytištěných do roku 1800. Tato bibliografie, připravovaná ke zveřejnění, zachycuje celkem 1035 záznamů o vydáních spisů J. A. Komenského před rokem 1800: souběžně s excerpcí odborné literatury byl bibliografický průzkum uskutečněn v přibližně 220 zahraničních (z toho 30 francouzských) a 130 českých a slovenských knihovnách). Francouzské tiskárny jsou zastoupeny celkem třinácti vydáními spisů Janua, Vestibulum a Physicae synopsis, doloženými dochovanými exempláři, a dvěma vydáními, jež zatím nelze prokázat žádným dochovaným výtiskem – spisem Pansophiae prodromus, o jehož vytištění v Paříži (patrně mezi léty 1639–44) se zmiňuje sám J. A. Komenský, a vydání Januy v Paříži roku 1645. Janua byla vytištěna celkem jedenáctkrát mezi roky 1640–1677, a sice ve městech Colmar, Paris a Toulouse, Vestibulum bylo vydáno pouze dvakrát, a to v Paříži v letech 1646 a 1664. Pozoruhodné je v této souvislosti pařížské vydání Vestibula z roku 1646, které tiskař Olivarius de Varennes opatřil obsáhlou předmluvou. Kromě výkladu o významu spisů J. A. Komenského se v ní vyjádřil i k problematické dostupnosti těchto děl francouzským čtenářům a ke způsobu, jak knihy získával sám.
     Vzhledem k tomu, že již zmíněná Bibliografie spisů J. A. Komenského připojuje k bibliografickým popisům i soupisy exemplářů nalezených v probádaných knihovních fondech, lze v případě francouzských vydání spisů J. A. Komenského konstatovat, že jde převážně o velmi vzácné exempláře: pět vydání je doloženo pouze jediným exemplářem (Janua: Colmar 1640, 1648, Paris 1668 – ve dvou verzích; Vestibulum: Paris 1664), z nákladu tří vydání Januy známe jen po dvou výtiscích (Paris 1642, 1669, 1677). U zbývajících pěti vydání (Janua: Toulouse 1645, Paris 1646, 1659; Vestibulum: Paris 1646; Physicae synopsis: Paris 1647) nepřesahuje počet prozatím zjištěných dochovaných výtisků sedm exemplářů – ty byly zjištěny u Thiboustova pařížského vydání Januy z roku 1659. Souhrnem je dnes ze 13 prokázaných francouzských vydání děl J. A. Komenského rozptýleno po knihovnách 35 výtisků: 16 zůstalo na území Francie, 3 exempláře jsou v Německu, 4 v Holandsku, jeden v Anglii a 11 na území České republiky. Cesty, kterými se tyto tisky do českých zemí dostaly, nelze dnes samozřejmě podrobně popsat a ani přesně datovat, avšak u pěti knih vlastnická označení prokazují, že prvními vlastníky byli Francouzi (ze zbývajících exemplářů jich pět není nijak vlastnicky označeno a jeden patřil anglickému čtenáři) – viz přílohu.
 
Zpět na obsah čísla
 

Leopold Jan Szersznik – zakladatel a tvůrce veřejné knihovny v Těšíně 
BARBARA BIENKOWSKA
Warszawa

Kněz Leopold J. Szersznik (1747–1814) byl zakladatelem první veřejné, dle soudu autorky nejvýznamnější knihovny ve Slezsku, jež navíc – byť ne v úplnosti, zůstala zachována v tom samém městě, v němž a pro něž byla vytvořena. Knihami byl L. J. Szersznik obklopen od mládí, četbu mu nabízela bohatá otcova i dědova knihovna. Brzy, patrně od doby studií v Olomouci (1762), začal shromažďovat vlastní knižní sbírku, jež se značně rozrostla, zvláště za dvou pobytů v Praze (1768–70, 1772–74).
     Při studiu pramenů poznal pražské historické sbírky. Ke klementinské knihovně se váží i Szersznikovy první zachované práce knihovědné a též knihovnická praxe. Později obohatil vlastní soukromou sbírku knihami z fondů zrušených klášterních knihoven, využívaje k tomu legálních i pololegálních způsobů. Svoji knihovnu si odvezl s sebou, když na přelomu let 1774 a 1775 opustil Prahu, část však v Hradci Králové pro finanční obtíže prodal nebo daroval. Se zmenšenou, leč stále hodnotnou sbírkou se Szersznik v roce 1775 vrátil do Těšína, kde působil až do své smrti. Jeho osobní knihovnu neminul tragický požár města v roce 1789. Ve vztahu ke knihám hrála velkou roli Szersznikova činnost pedagogická. Po téměř dvaceti letech (1781–1800) neskutečného zápolení s kompetentními úřady o vhodnou knihovnu pro těšínské katolické gymnázium, ustoupil Szersznik od tohoto záměru a rozhodl se pro veřejně přístupnou knihovnu, vybudovanou vlastním nákladem.
     Vytvoření veřejné knihovny v Těšíně bylo skutečně, až na drobnosti, individuálním dílem Szersznika. Stal se zakladatelem nejen ve smyslu materiálním. Všechny práce spojené se zřízením knihovny a muzea projektoval a vykonával osobně.
     Mnoho úsilí věnoval shromažďování potřebných spisů, k čemuž využíval všech možností – výměny, nákupů na aukcích, darů. Tuto otázku pomůže lépe osvětlit studium vlastnických označení v knihách Szersznikovy knižní sbírky. Inventarizace knihovny provedená v roce 1815 vykázala následující: 7296 děl v 11.009 svazcích, 147 rukopisů ve 207 svazcích, 159 map, 399 rytin, 220 duplikátů určených k prodeji a exempláře Szersznikových publikací. Podle vzoru soudobých vědeckých knihoven i Szersznikova knihovna obsahovala všechna známá a uznávaná odvětví vědy. V zakladatelově pojetí knižní a muzejní sbírky společně tvořily vědecký a didaktický celek – instrumentarium.
     Ve chvíli donátorovy smrti byla shromážděná knihovna uspořádána a z velké části i zkatalogizována.
     Jako knihovník nebyl Szersznik nováčkem, naopak projevoval se znalostmi na dobré odborné úrovni. Shodně s dobovými poměry i ve shodě s vlastními vlohami byl L. J. Szersznik pragmatikem. Cizí mu byly sběratelské záliby – vlastnictví vzácných a cenných exemplářů. Usiloval především o vytvoření universálního (v soudobém pojetí) kánonu četby vzdělaného člověka, a zároveň se snažil o rozšiřování těch oddělení v knihovně, která jej obzvláště zajímala nebo je považoval za nejpotřebnější.
     Byl profesionálním učencem, učitelem a duchovním, představitelem formující se tehdy vrstvy odborné městské inteligence. Pro ni také připravoval dokumentární základ na nejvyšší možné úrovni. Oddanost rodinné měšťanské tradici se projevila i ve vlastnické značce, kterou Szersznik označoval svoje knihy.
     V západní Evropě je možné najít analogické příklady. V Polsku Szersznikova knihovna nemá obdoby. Je to jediná veřejná knihovna měšťanského původu i charakteru z období pozdního osvícenství. Dochovaly se rovněž prameny, dovolující důkladně tuto ojedinělou instituci prostudovat.
 
Zpět na obsah čísla
 

Zámecká knihovna na Červeném Hrádku u Sedlčan 
PETR MAŠEK
Knihovna Národního muzea, Praha

Zámek Červený Hrádek u Sedlčan vystřídal v minulosti mnoho různých majitelů. V roce 1873 jej spolu s Kosovou Horou získal František I. svobodný pán Mladota ze Solopisk (1811–1879), pocházející ze starého šlechtického rodu. Na zámku žila rodina jeho bratra Vojtěcha I. (1806–1893), dědičného dveřníka Království českého. Konec svého života prožil na Červeném Hrádku také další bratr Františka I. Karel Hugo (1815–1902) V držení statku následoval syn Vojtěcha I. Jan (1845–1916) s manželkou Luisou baronkou Beaulieu-Marcony (1855–1938), dále jejich syn Olivier (1884–1937) a po něm Jan (* 1917). Po roce 1948 byl zámek Červený Hrádek rodině zkonfiskován a po čtyřiceti letech opětně navrácen, včetně zámecké knihovny.
     Historické jádro knihovny shromáždil baron Karel Hugo.
     Z celkového počtu 3000 svazků tvoří 36 svazků fond rukopisů, výhradně z 19. století. Rukopisnou sbírku představují různé zápisky úřední povahy, sborníky veršů a blahopřání k rodinným výročím, osobní deníky a zápisky z cest po Evropě.
     Starých tisků je téměř 700 bibliografických jednotek. Ze 16. století pochází sedm svazků, převážně antických autorů. V knihovně je i známý herbář P. A. Mattioliho ve vydání z Frankfurtu z roku 1586, s kolorovanými dřevořezy.
     Ze 17. století pochází jen několik málo svazků; většina starých tisků byla vytištěna v průběhu a zvláště na konci 18. století. Tyto staré tisky jsou jazykově převážně německé, především beletrie a poezie (C. G. Pfeffel, Ch. F. Gelert, J. P. Uz aj.), cestopisy a historická díla. Vedle entomologických děl se můžeme ve fondu setkat s dalšími přírodovědeckými publikacemi z 18. století, např. J. E. Ridingerův Entwurff Einiger Thiere, (Augsburg 1738) s řadou rytin různých zvířat nebo Bertuchův Welt in Bildern s barevnými obrazy ze života mořské fauny.
     Francouzské tisky jsou představovány zejména biografickou literaturou a historickými publikacemi, v knihovně nechybějí ani obrovské soubory sebraných spisů J. J. Rousseaua a F. Voltaira.
     Malý počet je tisků latinských, výjimečně se setkáme s italštinou. Bohemika nejsou ve fondu starých tisků příliš četná. Nové tisky jsou převážně jazykově německé. Kromě německých klasických autorů (sbírky příznačné pro zámecké knihovny devatenáctého století), je zde i řada cestopisů a historická literatura. Časté jsou přirozeně různé hospodářské příručky, zvláště zemědělské.
     Z první poloviny 20. století pochází skupina francouzských románů.
     Poměrně četnou skupinu bohemik představují díla historická, periodika a topografické a historické popisy Čech. Jazykově české knihy jsou ve fondu již vzácnější, časté jsou učebnice češtiny a slovníky.
Knihovna na Červeném Hrádku nebyla pochopitelně jedinou, kterou příslušníci rodu Mladotů v průběhu dějin nashromáždili. Dokladem je např. Kralická bible z roku 1596 z majetku Jana Jiřího Mladoty, která je dnes uložena v Knihovně Národního muzea.
 
Zpět na obsah čísla