Rozhovor s prof. Jiřím Krausem

 

Prof. Jiřího Krause (JK) se ptala Jarmila Burgetová (JB).

Prof. Jiří Kraus, který byl v letech 1994–2002 ředitelem Ústavu pro jazyk český AV ČR, v němž od šedesátých let 20. století pracoval, patří mezi naše významné bohemisty, a to nejen pro hlubokou znalost češtiny – lingvistiky, nové pojetí stylistky a nově i rétoriky, ale zejména také pro mimořádnou schopnost mediálního působení a srozumitelné sdílení názorů o češtině široké, tedy i laické veřejnosti.

V současné době prof. Kraus už po více než deset let působí na Fakultě sociálních věd UK, kde skvěle uplatňuje svou erudici v oblasti rétoriky a řečového chování. V letech 2000–2003 vykonával na Univerzitě Karlově funkci prorektora pro zahraniční styky.

Výsledkem zaměření na oblast rétoriky je mimo jiné nedávné vydání knihy Člověk mluvící (Praha, Leda 2011), doplněné dvěma CD s ukázkami mluvených projevů ve vynikajícím podání Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse. Neopomeňme v této souvislosti dodat, že v Karolinu vyšlo již druhé vydání Krausovy spíše útlé publikace „Rétorika a řečová kultura“, přesto odborníky považované za přehledného průvodce dějinami a současností rétoriky. V témže nakladatelství vyšla i jeho publikace „Rétorika v evropské kultuře i ve světě“, v současné době překládaná do angličtiny.

Abychom osvětlili, proč jsme si vybrali pro rozhovor právě prof. Krause, musím připomenout jeho dlouholetou obětavou spolupráci s naším zpravodajem. Už v roce 1995 jsem publikovala s prof. Krausem rozhovor, který se týkal vydání dvousvazkového Akademického slovníku cizích slov, na jehož přípravě a vydání se podílel. Pravidelnou rubriku nazvanou „Chvilka pro lepší češtinu“ jsme zavedli v roce 1996. Prof. Kraus pro ni zpracoval celkem osm zcela nadčasových příspěvků, které jsou i dnes aktuální. V roce 1999 byl otištěn ve 4. čísle poslední příspěvek, protože od roku 2000 byla jistý čas vydávána pouze monotematická čísla.

Výše uvedené mne opravňuje k tomu, abych dnešní rozhovor začala poděkováním:

Vážený pane profesore, upřímně Vám za vše děkujeme!

Teď snad mohu přejít, pokud dovolíš, na tykání a prozradit, že se dlouhá léta známe.

JB: Od Tvého posledního příspěvku v Informacích uplynulo 14 let. To je dlouhá doba! Knihovna má stále dost čtenářů či uživatelů, neustále doplňuje svůj fond a ke klasickým tištěným knihám přibývají každý rok také knihy elektronické.

Jaký je Tvůj názor na ně? Mění se pouze médium, na němž jsou zachyceny myšlenky, poznatky, nové jevy? Neovlivní tento vývoj negativně češtinu?

JK: Elektronické knihy se stávají stále více záležitostí generační. Já osobně si obrazovku spojuji hlavně se získáváním věcných informací, s hledáním na internetu, s mailovou poštou. Papírová kniha je pro mne souhrnem mnoha estetických hodnot, které zahrnují vazbu, celkovou úpravu, ilustrace, někdy autorův podpis a snad i předmět sběratelství, který má místo v mé knihovně. Ale uznávám, že svou osobitou estetiku může mít i elektronická kniha, jen jsem si na ni ještě nezvykl. a přiznám se, že si ji zatím nedovedu představit ve spojení s poezií, která potřebuje zvláštní způsob čtení, návratů, prožitků. Ale kdo ví co přinese budoucnost a dospívání twitterové a esemeskové generace.

JB: Co má podle Tvého názoru zásadní vliv na schopnost vyjadřování, tedy i na rétoriku v širším slova smyslu? Na svém třináctiletém vnukovi pozoruji, že se nejraději vyjadřuje jednoslovně nebo v holých větách. Kde máme hledat chybu?

JK: Nepatřím k těm, kdo lámou hůl nad vyjadřovacími schopnostmi nastupujících generací. Jako historik rétoriky bych mohl vyjmenovávat spisy naříkající nad úpadkem jazyka a nad tím, jak jazyk a řeč mládeže upadá, které mají svůj počátek i četné následovatele již od období antiky. Daleko víc mě zajímají spory o tom, zdali to, co se dnes obvykle vyžaduje jako „komunikační předpoklady“, je výsledkem talentu, nebo cílevědomé snahy a učení. Pokusím se shrnout aspoň tři cesty, které mohou vést k úspěchu.

První je výchova v rodině, čas na nerušený rozhovor (bez rozhlasové nebo televizní kulisy), který má své vyprávěče i pozorné posluchače. s tím souvisí i pěstování zájmu u dětí o to, aby si postupně budovaly vlastní knihovnu (nebo vyhrazených poliček v rodinné knihovně) podle vlastních zálib a oblíbených žánrů. Pro rozvíjení slovníku a náročnější větné skladby to je opravdu zásadní.

Druhou cestu otvírá škola. Je mi trochu líto, že se nevěnuje větší pozornost tomu, jak často žáci a později studenti mluví samostatně, před celou třídou, ať už při zkoušení, nebo při nějakém vyprávění zážitků a zkušeností. Tedy tam, kde se objevují (nebo se dokonce vyžadují) jisté nároky na spisovnost a ucelenost projevu. Možná, že by výzkum vedl k neradostným výsledkům a že by se měřil jen několika málo minutami. Už od raného věku nás pronásleduje nedostatek času – diktát nebo test bývá daleko rychlejší než ústní zkoušení a poskytuje učiteli víc srovnatelných podkladů pro známkování. a tenhle chvat se ještě násobí u vysokoškolského studia, kde velký počet studentů prochází hlavně testováním. a pokračujme ještě dál – docentské habilitace se namnoze odehrávají tak, že kandidát je vyzbrojen ukazovátkem a komentuje své předem napsané věty a tabulky na powerpointu.

Ta třetí cesta je možná trochu překvapivá. Asi bych ji vymezil tlakem tržního prostředí. Stále víc totiž vzrůstá počet povolání, oborů, zájmových prostředí, kde se nejúspěšnějším stává ten, kdo se prosadí schopností vyjádřit se srozumitelně, výstižně, přesvědčivě. To se zdaleka netýká jen oblasti sociální nebo humanitní, kde je to samozřejmé, ale i oborů technických a přírodovědných. Často se s požadavkem na schopnost dobře komunikovat setkáváme už u konkursu. Umět se srozumitelně vyjádřit se stává podmínkou úspěšnosti konkursu. a tak můžeme slyšet postesknutí: „Kdybych věděl, že budu celý den muset někoho získávat, přesvědčovat, psát zprávy a hlášení, sedět u klávesnice počítače, kontrolovat nějaké písemnosti, tak bych byl tu češtinu ve škole tak nepodceňoval.“ Naskýtá se ovšem otázka, zdali by to tenkrát pomohlo. a tady je právě jádro té třetí cesty. Zkušenost a sebekritická snaha své řečové nedostatky napravit (někdy inspirovaná i obavou z posměchu okolí, zvláště podřízených, a ze ztráty prestiže) se získává praxí i mnoha omyly a přešlapy. a také nahlížení do dobrých slovníků a příruček musí obstát.

JB: Domnívám se, že enormní rozvoj výpočetní techniky, jehož jsme svědky, negativně ovlivňuje vyjadřovací schopnosti mladé populace. Možná se mýlím. Jaké máš zkušenosti se studenty, kterým přednášíš, umí se dobře vyjadřovat?

JK: Učím na Fakultě sociálních věd, tedy v oboru, kde přece jenom převažuje důraz na verbální stránky osobnosti. Všeobecné posuzování má vždycky nedostatky, jako v každé generaci jsou studenti schopnější i méně schopní. Ale skoro všichni byli určitou dobu v zahraničí, studovali tam, znají jazyky, mají možnost porovnávat a jsou sebevědomí a nároční – na školu i na učitele. Také oni jsou možná poznamenání tempem – mají zvládnout velký rozsah vědomostí, někdy snad i na úkor důkladného studia faktů i příslušné literatury, odborné, ale i umělecké, obstát v konkurenci mnoha nároků z oblasti teorie i praxe. Věřím, že se jednou prosadí – nejen svými komunikačními schopnostmi, ale i jejich kultivovaným uplatněním.

JB: Na závěr našeho rozhovoru si dovolím položit otázku z trochu jiného soudku. Nestává se současná čeština „otrokyní“ anglicismů, které zavádějí do češtiny právě naši kolegové z oblasti Informačních technologií? Předpokládám, že připomeneš naše dřívější obavy z germanismů (či svého času vlivu ruštiny). Jako spíše „puristka“ se však ptám, proč český jazyk více nebráníme jako to dělají – mnohdy až přehnaně – Francouzi?

JK: Prosazování znalostí získávaných prostřednictvím internetu se nepochybně děje také na úkor tištěných knih, jejichž povaha přece jenom vede k důkladnějšímu studiu. a s tím také souvisí i vliv cizích jazyků na naši mateřštinu. Tím, že žijeme v mediálním světě, určitě prožíváme tento vliv intenzivněji, než tomu bylo dřív. Svět se globalizuje a spolu s tím i narůstá vliv anglicismů. Věřím, že vývoj nás zbaví těch zbytečných (a naštěstí také vysmívaných – mějte dobrý den, nikomu už se po nikom nestýská, ale ten člověk nám chybí apod.). Celosvětové téma ovlivňování ze strany dominantního (sousedního, prestižního) jazyka by si asi zasloužilo zvláštní rozhovor, je mu ostatně věnovaná rozsáhlá literatura nejenom jazykovědná, ale češtině rozhodně záhuba nehrozí, spíš hrozí skutečnost, že některé speciální obory (moderní hudba, počítačová technika, sport) budou stále více dávat přednost termínům a hlavně slangovým a poloslangovým výrazům z angličtiny. Komplikace nastávají i s jejich pravopisným i výslovnostním počešťováním, ale nejsme v tom sami. s jazykovými zákony se tento problém určitě nevyřeší, ale když každý začne u sebe a u posuzování vlastního způsobu vyjadřování, jeho srozumitelnosti a přiměřenosti, zůstaňme prosím optimisty.

JB: Děkuji za odpovědi s přáním další budoucí spolupráce s našimi INFORMACEMI.

 

 

Burgetová, Jarmila; Kraus, Jiří. Rozhovor s prof. Jiřím Krausem. Informace [online]. , č. [cit. 2024-03-29]. ISSN 1805-2800. Dostupné z: https://www.lib.cas.cz/casopis_informace/rozhovor-s-prof-jirim-krausem/

Tisknout stránku