Rozhovor s Mgr. Pavlou Rygelovou

 

Mgr. Pavla Rygelová (PR) patří k nejaktivnějším lidem v ČR v oblasti propagace a rozvoje Open Access (volného přístupu). Přednáší na seminářích na toto téma a podílí se i na organizaci české odnože mezinárodního Open Access Week. Také spravuje digitální repozitář DSpace VŠB-TUO.

Ptala se Mgr. Iva Burešová (IB) z Oddělení elektronických informačních zdrojů KNAV.

IB: Milá Pavlo, tak čím začneme? Co takhle obligátním – kdy ses vlastně k Open Access dostala a jak?

PR: K problematice otevřeného přístupu jsem se dostala celkem typicky jako mnozí ostatní – přes práci na institucionálním repozitáři, který jsme na VŠB-TUO zprovoznili v roce 2006. V té době se nejednalo ještě o repozitář v pravém slova smyslu. Využili jsme open source DSpace pro ukládání a zpřístupňování vysokoškolských kvalifikačních prací, resp. jejich bibliografických záznamů, jelikož se v té době na VŠB-TUO ještě plné texty prací systematicky nesbíraly. Postupně jsme začali ukládat i další typy dokumentů, od autorů získáváme autorské rukopisy jejich vydaných článků, a tak dnes můžeme říct, že spravujeme otevřený institucionální repozitář. V roce 2008 se naskytla příležitost představit otevřený přístup na konferenci Bibliotheca academica v Plzni. Bojový úkol, jak s oblibou říkám nečekaným, nestandardním výzvám, jsem přijala, pustila se do něj a od té doby se mě drží.

IB: Vzpomeneš si ještě na svůj první úspěch v této oblasti a další počiny, které stojí za to zmínit?

PR: Za první osobní úspěch považuji právě přípravu prezentace na BA v Plzni. Nastudovala jsem si základ toho, co otevřený přístup obnáší, zpracovala ho jednak do prezentace, jednak do obšírnějšího textu. Když se dívám zpětně do textu, potěší mě, že jsem problematiku pochopila správně a že se mi podařilo zachytit základní principy fungování otevřeného přístupu a jeho možnosti pro efektivní komunikaci vědeckých výsledků, přestože v té době jsem ještě nemohla vidět všechny souvislosti a neměla jsem o mnohých ani ponětí.

Ale na druhou stranu, když si v textu letmo listuju, vnímám, že od té doby jsme se příliš moc neposunuli. Překážky v přijetí otevřeného přístupu jako obecného modelu existují stále a bude ještě dlouho trvat, než budou překonány.

Když zůstanu jen u překážek, které úzce souvisí s vědeckým publikováním, myslím jimi například to, jak se dnes hodnotí vědecký výkon. Současný systém hodnocení vědy deformoval původní smysl publikování, v němž šlo o to, aby se výsledky vědeckého bádání dostaly ke kolegům, aby probíhal úzký, otevřený dialog mezi vědci. Když málokomu záleží doopravdy na tom, zda jeho článek je přístupný maximálně možnému okruhu zájemců, pak se také málokdo zabývá svými autorskými právy, resp. obsahem smluv s vydavateli a restrikcemi, které omezují volné okamžité šíření vědeckých poznatků. V takto nastaveném prostředí se těžko prosazuje idea volného šíření vědeckých poznatků. Více než o konkrétní překážky jde hlavně o překážku mentální. Musí dojít ke změně myšlení a nebát se otevřenosti. Stále si lámeme hlavu, jak za daného stavu přesvědčit vědce, že jejich myšlenky a nápady nikdo neukradne, když budou volně přístupné. Jak vysvětlit, že z možnosti komerčně využít volně dostupné výsledky výzkumu financovaného z veřejných zdrojů může mít užitek celá společnost. Jak přesvědčit vědce, že nemusí být nobelisté jako Randy Schekman, aby si stejně jako on mohli dovolit nepodlehnout honbě za vydáním článku v prestižních časopisech typu Science a Nature.

V situaci, jak jsem ji zhruba výše nastínila, považuji za opravdový úspěch, že se daří udržovat komunitu lidí z akademických knihoven (včetně Knihovny Akademie věd ČR jako jednoho z lídrů hnutí OA v ČR), kteří se otevřeným přístupem a budováním alternativních informačních kanálů zabývají, přestože je to práce navíc, a v řadě případů si tento úkol na sebe vzali sami, aniž by zpočátku měli nějakou, alespoň formální podporu od vedení svých institucí (např. managementu univerzit). Za úspěch, na němž se mohu také podílet, považuji, že existuje komunita kolem otevřeného softwaru DSpace a širší neformální pracovní skupina otevřeného přístupu při AKVŠ ČR. Od roku 2008 připravuji program setkání uživatelů systému DSpace, loni přejmenovaných na seminář Otevřené repozitáře. Knihovny se zapojují spontánně do propagační akce Open Access Week. Asociace knihoven vysokých škol ČR podepsala v roce 2012 Berlínskou deklaraci a pořádá další akce úzce spjaté s otevřeným přístupem. To vše je samozřejmě především zásluha mých kolegyň a kolegů, kteří neváhají podělit se o své zkušenosti s ostatními. Jsem ráda, že mohu být při tom. Všichni společně přispíváme k tomu, že se pomalu zvyšuje povědomí o otevřeném přístupu a o změnách, kterými vědecká komunikace prochází.

IB: Kam myslíš, že se dostaneme tak řekněme za 10 let?

PR: Nyní slavíme 10 let od vzniku Berlínské deklarace o otevřeném přístupu ke znalostem v přírodních a humanitních vědách. V listopadu 2013 proběhla v Berlíně konference připomínající toto výročí. Na Twitteru jsem zaznamenala, že si jeden účastník posteskl nějak v tom smyslu: po 10 letech se mluví v podstatě o týchž problémech. Tak se dá charakterizovat současný stav, viz překážky, které jsem zmínila výše.

V zásadě vidím tři možné scénáře.

Zaprvé je možné, že vývoj vědecké komunikace ovládnou velcí vydavatelé – Elsevier, Springer. Tato možnost je poměrně pravděpodobná, když se podíváme na aktuální politiku otevřeného přístupu ve Velké Británii, kde vydavatelská lobby prosadila model otevřeného přístupu vyhovující jejich zájmům navzdory skutečnosti, že VB investovala obrovské úsilí a prostředky do budování informační infrastruktury postavené na institucionálních repozitářích a dalších službách a projektech. Je třeba říct, že pokud pravidla budou určovat vydavatelé, pak sice dosáhneme otevřeného přístupu k většině vydané vědecké literatury, avšak za cenu nadbytečných výdajů na zajištění paralelního financování tradičních předplatných a financování poplatků za publikování zlatou cestou v otevřených časopisech. Přijde nás to prostě zbytečně draho.

Druhou možností je, že se najde zdravá koexistence obou cest otevřeného přístupu – zelené prostřednictvím repozitářů a zlaté prostřednictvím otevřených časopisů. Tato varianta si žádá, aby vydavatelé ustoupili a bez omezení autorům dovolili ukládání autorských rukopisů do repozitářů. Autorům by tak zůstala absolutní volnost výběru publikačního prostoru. Mohli by si vybrat tradiční předplácený časopis a otevřený přístup ke svému článku by zajistili uložením autorského rukopisu do repozitáře, případně by si mohli vybrat vhodný otevřený časopis. Pro tuto variantu bude klíčové, jak silný mandát bude mít politika Evropské komise, která v programu Horizont 2020 prosazuje otevřený přístup jako zásadní princip zpřístupňování výsledků výzkumu podpořeného z tohoto programu. Bude záležet na tom, zda se politika Evropské komise stane protiváhou vývoje ve Velké Británii.

Třetí možnost by znamenala radikální změnu v chápání publikačního procesu. Aktéři na straně tvorby a financování vědecké komunikace – vědci, výzkumné organizace, grantové agentury – by museli přijmout za své, že publikování ve smyslu zveřejnění díla je dnes otázkou několika kliknutí ve WordPressu. (Viz rozhovor s Clayem Shirkym, na nějž upozornil ve své úžasné přednášce v Berlíně Glyn Moody.) Museli by usilovat o odstranění všech překážek v dostupnosti informací, museli by začít uvažovat v měřítku globální sítě a museli by usilovat o využití nové dimenze, síly či kapacity sítě, jak o tom mluví na svém blogu Cameron Neylon v článku Network Enabled Research: Maximise scale and connectivity, minimise friction. Tato změna v myšlení je podmíněna změnou celospolečenského klimatu, tudíž nejméně pravděpodobná, avšak zároveň by ve vývoji civilizace znamenala opravdovou informační evoluci.

IB: Co tě nejvíc na OA baví?

PR: Na tom, že se můžu zabývat otevřeným přístupem, mě nejvíc baví setkávání s lidmi – pracovitými, neskutečně kreativními, se smyslem pro humor, s vůlí najít řešení a dotáhnout věci tak, aby fungovaly. Baví mě být ve společenství, které o něco usiluje.

Na samotném principu otevřeného přístupu si cením například dimenze hypertextovosti – okamžitého online dosažení na další texty, informace, na něž odkazuje původní text. Dynamické čtení textu, obohacení lineárního čtení textu o pohyb do hloubky, do šířky. Studovala jsem českou literaturu, a tak bych hypertextovost přirovnala k principu intertextuality, jíž využívá jako stavební prvek postmoderní literatura. Postmoderní dílo s prvky intertextuality je postaveno na literárních narážkách, parafrázích. Vychází ze základů kultury, uměleckých děl vytvořených dříve. V případě umělecké literatury je to hra autora a poučeného čtenáře, který odkazy na jiná díla s chutí objevuje. V případě vědecké literatury, její tvorby i její percepce je hypertextovost, podmíněná volnou dostupností plných textů, výzkumných dat a softwaru, moderním technologickým prostředkem, k němuž směřujeme a který umožňuje akcelerovat vědecký pokrok.

Dále mě fascinuje na otevřeném přístupu například to, že umožňuje protnutí znalostí z různých vědních oborů, podporuje otevřenost vůči jiným nekonvenčním pohledům na řešení problémů, či dokonce posiluje toleranci vůči jiným teoriím nebo jinak řečeno vůči zaběhnutému výkladu světa. Filozof Tomáš Hauer ve své knize Napište si svoji knihovnu zmiňuje pojem hyperrealita, která přišla s fenoménem internetu. Hyperrealitou je myšlen stav, kdy slova, pojmy, příběhy, stavy, situace atd. se stávají náhražkou reality. Každý člověk má svůj vlastní slovník, své zkušenosti a vlastní výklad své verze světa. Vytrácí se možnost upnutí se k jedné platné verzi skutečnosti (pro společnost je to i nebezpečné, viz totalitní režimy). Otevřený přístup je tedy možností, jak různé režimy řeči, různé pohledy na svět nestavět proti sobě, ale propojit je a vnímat jako obohacení. Ve vědeckém světě, a nejen v něm, je dnes generováno takové množství informací a dat, že bez možnosti jejich strojového zpracování ztrácí svou hodnotu. Je tedy potřeba odstranit všechny překážky bránící textovému, sémantickému vytěžování dat. Ve vědních disciplínách, orientovaných datově, již k takovému posunu dochází. Jiný příklad překonání zažitých konvencí ukázali vědci, kteří založili platformu Public Library of Science. Vytvořili si publikační prostor, jaký vyhovoval jejich potřebám a představám, jak se dá využít potenciál informačních technologií.


IB: A nosíš si práci i domů?

PR: Nosím si domů kreativní úkoly, na které v práci není potřebný klid. Rutinní práci naštěstí zvládám v zaměstnání. Doma mi přítel říká: Pavla „open“ Rygelová. Doma si studuji literaturu, píšu články, připravuji si prezentace na konference a semináře. Neberu to jako práci, ale jako mentální cvičení, které mi udržuje určitou úroveň mentální čilosti. Snažím se vidět model otevřeného přístupu v širších souvislostech celospolečenského vývoje u nás i ve světě. Překážky, bránící změně vědecké komunikace a vůbec obecně změně šíření informací pomocí digitálních technologií a internetu, přesahují úzce vymezenou oblast vědeckého publikování. Žijeme dnes pod hrozbou reálné ekologické, energetické a sociální katastrofy. Dnes se rozhoduje o tom, jak bude naše civilizace a svět vypadat. Ovlivnit to bude moci ten, kdo bude mít přístup k energetickým zdrojům a k informacím. Buďto bude úzká elita tak, jak to bylo v dosavadní éře lidstva, nebo dojde k evoluci. Lidé díky svým znalostem prosadí šetrné využívání přírodních zdrojů, stanou se například nezávislými na monopolních energetických dodavatelích. Lidé si prosadí demokratický přístup k informacím a vynutí si posílení principů přímé demokracie a přímého podílu na řízení věcí veřejných. Zřejmě jsem idealista, ale dle mého názoru otevřený přístup k vědeckým informacím bude barometrem, případně i akcelerátorem tohoto vývoje.

Díky za možnost podělit se o své myšlenky.

 

 

Burešová, Iva. Rozhovor s Mgr. Pavlou Rygelovou. Informace [online]. , č. [cit. 2024-03-19]. ISSN 1805-2800. Dostupné z: https://www.lib.cas.cz/casopis_informace/rozhovor-s-mgr-pavlou-rygelovou/

Tisknout stránku