Obr. 1 – Jan Škoda (foto: AV ČR)
S Ing. Janem Škodou, dnes již bývalým ředitelem Střediska společných činností AV ČR, v. v. i. (SSČ), jsme se potkali ve dvoraně Knihovny AV ČR (KNAV) právě ve chvíli, kdy bylo těžké najít nějaké volné místo k sezení.
Ivana Laiblová Kadlecová (ILK): Uběhlo skoro dvacet let, kdy jsme zde společně seděli na tiskové konferenci před slavnostním otevřením nových prostor KNAV. Tehdy to byla převratná událost. Z mého pohledu se knihovna vzpamatovala – ze zaprášeného skladiště byly vytvořeny krásné vzdušné prostory o kapacitě 120 studijních míst, s počítačovou studovnou, jak šel tehdy světový trend; tvoje role byla spojena se vším, co bylo pevně spojeno se zdí nebo s podlahou, tedy s nemovitou částí.
Jan Škoda (JŠ): V té době jsem řídil SSČ a rozhodnutí ze strany vedení Akademie věd ČR, tedy otevřít prostory dosavadního skladiště knih veřejnosti v moderní úpravě, jsem vítal úplně stejně jako ty. Nebyl to problém pouze knihovny. Při vstupu do budovy vítal návštěvníka nevzhledný obedněný portál, jemuž vévodily nefunkční hodiny.
ILK: Uvnitř pak bylo skladiště, dvoupodlažní vestavba s knihami poskládanými často ve dvou či třech řadách, chyběly studijní prostory. Myslbekovy karyatidy byly obloženy prkny, takže nebyly zničené, pouze špinavé. Mramorové obklady sloupů byly naštěstí opravitelné, stejně jako část podlahy. Jak je to vlastně s tím pravým a umělým mramorovým obkladem?
JŠ: Pozná se to dobře, mramor – kámen je chladnější, umělý je teplejší. Je zajímavé, jak kámen zvoní, když se zaťuká na sloup pod karyatidou.
ILK: To ještě nebylo všechno, co jsem v roce 1992 po svém nástupu na Národní 3 převzala. Objevila jsem po regálech vícero popelníků, které používali skladníci. Chyběl zákaz kouření v takových prostorách. Dnes už to říkám jako perličku, ale tehdy jsem nechápala, že sklad není dávno vyhořelý. Asi to bylo štěstí.
JŠ: Štěstí se usmálo vícekrát. Třeba když jsme s architekty dohledávali podle starých plánů, fotografií a listin původní zařízení, našli jsme nádherný svícen patřící na jeden ze 4 sloupů ve dvoraně, který svítil jako lustr od stropu ve druhém patře. Byl vrácen na své původní místo – je to ten sloup s „vázou“ vlevo vzadu, míněno od vchodu. Ostatní tři sloupy i lampy jsou už repliky. Objevili jsme výtahy na dokumenty či na peníze z přízemí do suterénu. Tyto šachty slouží dnes pro vzduchotechniku, peníze po dvoraně již neputují. Dnes už nikdo neuvidí stopy po trezoru, který se na noc vždy spouštěl pod zem. V době rekonstrukce byly v suterénu ještě vidět šíny (kolejnice pozn. red.), které vedly už jen do jámy.
ILK: Po otevření dvorany následovalo několik let rekonstrukcí po celé budově.
JŠ: Budova byla postavena v roce 1861 a rozšířena v letech 1893–1896, v roce 1953 ji převzala Československá akademie věd a po rozdělení republiky pak Akademie věd ČR. Logicky se zde čas podepsal na lecčems. Rekonstrukce probíhala postupně po celé budově, samozřejmě pod dohledem restaurátorů, aby vnitřní prostory budovy získaly určitou funkční logiku. Nejen sklad ve dvoraně bývalé spořitelny, ale i ostatní prostory byly sice v průběhu let zmenšovány a přetvářeny všelijakými kamrlíky ze sádrokartonu a příčkami, také ale nebyly zničené nebo nenávratně poškozené.
ILK: A když už jsme se před chvílí zmínili o štěstí, přišlo k nám do budovy ještě jednou. To po výbuchu plynu 29. dubna 2013 před 10. hodinou dopolední v budově patřící Řízení letového provozu ČR v Divadelní ulici. Tehdy došlo k obrovským materiálním škodám, ale jako zázrakem nikdo nezemřel. Došlo sice k četným zraněním, hlavně od skla, ale v poměru s rozsahem následků výbuchu to mohlo dopadnout katastrofálně.
JŠ: A ještě jednou štěstí, respektive úžas nejen nás, ale i odborníků statiků – nad excelentním řešením stropu. Statici žasnou, jak byl strop konstruován, s jakou lehkostí – dnes by si na to už nikdo netroufnul. A tento výtvor přežil bez úhony i ten zmíněný výbuch – jinak tu bylo pohřebiště.
ILK: Jak přišel stavební inženýr k takovému vztahu k památkám?
JŠ: Jako kluk jsem jezdil (a rád) pravidelně s rodiči a babičkou na celé prázdniny do Vyššího Brodu. Též pravidelně jsem chodil na prohlídky kláštera a chodil jsem se tam dívat tak dlouho, až jsem tam o prázdninách dělal průvodce. Od obliby památek až k respektu, řekl bych. A zůstalo to ve mně nejen pocitově, ale i v praxi. V Akademii věd jsem původně pracoval ve Správě účelových zařízení jako vedoucí realizace staveb se zaměřením na rekonstrukce památkových objektů. Ale ten Vyšší Brod hrál v mém životě velkou roli.
ILK: Na Národní 3 bylo tvé hlavní stanoviště, ale to nebyla jen rekonstrukce hlavní budovy. Akademie hospodařila s řadou dalších zajímavých objektů, nemám teď na mysli vědecká pracoviště, ale zámky Bechyně, Třešť, Liblice a vilu Lanna.
JŠ: Zámek Bechyně byl navrácen bývalým majitelům, poté co proběhla jeho částečná rekonstrukce. Zámek v Třešti získala ČSAV v roce 1984, poté co sloužil jako městské muzeum a později jako žákovský domov. Obývali jej řezničtí učňové a chlapci se s interiérem příliš nezatěžovali. Akademie převzala zámek ve stavu hraničícím s demolicí, byl zachycen na reportážním filmu a záběry byly deprimující. Po rozsáhlé rekonstrukci byl objekt využíván jako konferenční centrum a v letních měsících k rekreaci. Zde bych uvedl jednu zajímavost. Při první rekonstrukci jsem se dopustil osobního zásahu. Na zámku v Bechyni byl na zdi nápis Nulla dies sine linea[1], podle Plinia Staršího to byla zásada řeckého malíře Apella, kterého Plinius považoval za lepšího malíře, než byli jeho předchůdci i následovníci. To už není důležité, ale mně se ten nápis líbil a tak jsem jej nechal dát i do Třešti jako vzpomínku na zámek Bechyně.
ILK: Nyní je zámek v Třešti mimo provoz a probíhá v něm velká rekonstrukce. Jsou tam jen dva zaměstnanci, kteří se starají o zahradu. Vím, že ses úspěšně podílel na záchraně zámku Liblice.
JŠ: Panství Liblice[2] přešlo po roce 1945 do vlastnictví státu, který předal zámek do správy ČSAV. Po letech užívání zámeckých prostor bez úprav a oprav byl zámek vybavený tak, jak se dalo a čím se dalo, technický stav byl již špatný po všech stránkách. Tehdy bylo opravdu šťastné rozhodnutí ze strany vedení Akademie, se zámku nezbavovat, ale zachránit tuto cennou barokní památku a to se také – za finanční podpory Evropských fondů – zdařilo. Rekonstrukce byla ukončena v r. 2007. Interiéry byly upraveny do původního stavu, citlivě byla zakomponována sociální zařízení a do nejvyššího patra bylo umístěno konferenční centrum. Z praktického i pohledového důvodu byla zajímavá rekonstrukce terasy i úprava zahrady. Po mnoha letech se mohu beze studu a veřejně přihlásit k rozhodnutí vytvořit tuto terasu.
Obr. 2 – Terasa zámku Liblice (foto: Magdaléna Vecková, 2019)
ILK:. Nelze nevzpomenout na památkově chráněnou rezidenci v Bubenči v Praze 6 – vilu Lanna.[3] Měl jsi nezanedbatelný podíl na obnově tohoto architektonického skvostu.
JŠ: Byla to pro mne téměř srdeční záležitost, ve vile i v zahradě byl provoz, který naprosto nedával vyniknout skvostnému interiéru, a zahrada byla zastavěná tesco baráky, kde měl sídlo jeden z ústavů ČSAV včetně laboratoří. Těší mě, že dnes vila i zahrada vypadají tak, jak si představoval jejich tvůrce.
Obr. 3 – Vila Lanna (foto: AV ČR)
ILK: Zámky a Lanna byly pro tebe profesionální záležitostí, o tobě ale je známo, že se taky rád potuluješ po přírodě.
JŠ: Trempování mi zůstalo do dneška. Naše osada oslavila už padesát let. Scházíme se často, bývalí spolužáci, kamarádi. Osada nese jméno Skalní sova, nikdy jsme neměli pevné místo, vždycky jsme chodívali, a stále chodíme.
Obr. 4 – Jan Škoda na vandru (foto: archiv Jana Škody)
Jenom se trochu změnilo vybavení, už opravdu nemáme spací pytle sešité z deky. A vyrazili jsme si i dál, na západ, doslova na Západ, přistáli jsme i v San Franciscu a tam jsme se potulovali přírodou. Až tak. Hodně jsme toho zažili.
ILK: S tím trempováním souvisí dost i hudba? Měl jsi, pokud se pamatuji, i svou kapelu?
JŠ: Kapelu už nevedu, ale pořád ta naše country skupina drží, tak jednou za měsíc se sejdeme, přijdou známí. Scházíme se, potulujeme se i hrajeme.
Ale vraťme se závěrem ještě k úplnému začátku. Když byla otevřena zrekonstruovaná dvorana, zpočátku bylo prázdno, pak se začali lidé zajímat o počítačovou studovnu, dokonce jste chtěli rozšiřovat právě počítačové prostory. V knihovně bylo prázdno – to byl smutný pohled a sklízelo to kritiku. Dnes, kdy nabízíte elektronické služby, je prázdno u počítačů a v knihovně jsou všechna místa obsazená. Ten pohled na plný sál je pěkný.
ILK: Proti všem předpovědím – lidé přece jen nepřestali číst klasické knihy. Ve studovně mají rovněž přístup do všech elektronických zdrojů, které zajišťujeme. A budeme ještě rozšiřovat počet studijních míst. Přijď se podívat zase po prázdninách, určitě budou zase nějaké novinky.
Děkuji, Jendo, za rozhovor, za tvůj čas i za vzpomínky. A ještě malý dodatek, nezapomněla jsem na tvoji pomoc knihovně při výstavbě sušícího zařízení na knihy po povodni 2002.
[2] Zámek Liblice je jednou z nejcelistvějších památek českého vrcholného baroka z dílny italského architekta Giovanni Battista Alliprandiho, který v roce 1699 vypracoval, na podnět tehdejšího majitele panství později povýšeného do hraběcího stavu pana Arnošta Josefa Pachty z Rájova, osobitý projekt nového díla. Posledním šlechtickým rodem vlastnícím zámek byli Valdštejnové. V roce 1945 přešel majetek do vlastnictví státu, který později předal zámek pod správu Akademie věd ČR.
http://www.zamek-liblice.cz/historie-zamku.html
[3] Vila Lanna: Tato památkově chráněná budova je umístěna v rezidenční čtvrti Bubeneč v Praze 6. Byla vybudována v roce 1872 v novorenesančním slohu významným průmyslovým podnikatelem a sběratelem uměleckých památek jako letní odpočinkové sídlo. Vila se nachází v místě bývalé hlavní cesty „lepší pražské společnosti“ do jejího hlavního rekreačního areálu, do Stromovky. Budova je zvenčí zdobená freskami, které podle kartonů Josefa Mánesa zpracoval Viktor Barvitius, jenž se také podílel na freskové výzdobě interiéru.
http://www.vila-lanna.cz/o-lanne/