Rozhovor s archeologem

 

Doc. PhDr. Pavel Vařeka, Ph.D., se zaměřuje zejména na archeologii středověku a novověku. Věnuje se například vesnickým stavbám, tvrzím, osadám, také parkům, hřbitovům, ale v jeho bibliografii lze najít i práce o trampingu nebo o zlatých mincích, zabývá se též metodami terénního archeologického výzkumu. Vyučuje po léta na Západočeské univerzitě v Plzni, kde byl také děkanem Filozofické fakulty. Má na svém kontě přes stovku odborných článků a zhruba deset monografií.

S doc. Vařekou (dále jen PV) rozmlouvala dr. Ivana Laiblová Kadlecová (dále jen ILK).

 

ILK: Pane docente, Váš odborný záběr je v časovém rozsahu začínajícím kdesi v pozdním středověku a nesměřuje pouze pod zem, jak si lidé někdy vykládají pojem archeologie, nespočívá pouze v kladívku a krumpáči, a nezůstal časově v tom středověku.

PV: Moderní archeologie sice používá to kladívko a krumpáč, jak říkáte, ale v zásadě se opírá o tři prameny: o materiální – hmotný záznam, o písemné prameny a o svědectví pamětníků, pokud existuje. Výzkumy moderní doby ukazují, že stejné metody lze použít při zkoumání minulosti dávné i méně vzdálené.

ILK: Když naši středověcí předkové stavěli na vsi dům či budovali vesnici, osadu, brali ohledy na své okolí, na sousedy, na přírodu, nebo prostě stavěli tak, aby měli brzy hotovo?

PV: Mluvíme o zakládání sídel. V období, kterým se zabývám, stavěli s dlouhodobou perspektivou trvání (na rozdíl od dřívějška, kdy vydrželi na jednom místě jednu až dvě generace a docházelo k přesunu, byť na území dnešního katastru). Šlo o zajištění kontinuity v řádu staletí. Výrazným znakem je změna konstrukcí domů, stavěných ze dřeva, což není trvanlivý materiál, ale dlouhodobá perspektiva se promítá v kamenné podezdívce, což znamená izolaci, nebo v cihlové, zajišťující dlouhodobou perspektivu, což se dělo po celé Evropě. Tedy v Čechách byly dřevěné stavby na kamenném základě.

Výzkum zaniklých vsí, hlavně v západních Čechách, ukazuje, že ne vždy bylo založení úspěšné. V 15. století došlo k radikální redukci vesnické sítě, další vlna přišla během třicetileté války. Z hlediska studia není důležité, proč zanikly, ale proč tu vesnici lidé neobnovili, když některé ano, proč některé zůstaly pusté a lidé se už nevrátili. Území zarostlo lesem, zastavil se život, nic víc se už nedělo. Shořelá místa ukazovala na náhlý zánik – prostě efekt Pompeje, jak říkají archeologové. Informační potenciál je to obrovský, usedlosti bývají vyplundrované, ale lze dovodit život, jaký byl.

Kupříkladu Sloupek na Rokycansku – zřejmě za poděbradských válek stával na dvoře pluh, z něhož někdo odmontoval radlici, a zůstalo pouze krojidlo. Patrně někdo potřeboval železo. Takový je pohled do usedlosti, jak jej zprostředkuje archeologie. Základní otázka zůstává, proč tehdy někde lidé usedlost obnovili a jinde ne. Je možné, že jednou z těch příčin je vyčerpání půdy, eroze, klimatické změny, poloha vsi s nedostatkem vody. Přitom nedaleko došlo k obnově. Možná došlo k redukci obyvatel a přeživší usedlost obnovili tam, kde byla lepší půda.

ILK: K redukci obyvatel hodně pomohly války…

PV: Prošly dvě výrazné vlny, v 17. století intenzita válečných událostí a jejich dlouhé trvání, území bylo postihováno také epidemiemi. Tady je třetí otázka badatelství – pustnutí sídel – plně srovnatelná s rokem 1945, kdy v souvislosti s odsunem tří miliónů Němců zpustlo pohraničí. Některé obce byly zničeny záměrně, některé osiřely. Vzniklo obrovské množství poustek, zůstala prázdná místa. V Evropě je to záležitost i v jiných oblastech, kde obyvatelstvo bylo vysídleno nuceně. Archeologie dlouho nepovažovala za své téma bádání o zaniklých vsích, ve stejné době a bez odborného zájmu zanikalo mnoho vsí současných, které měly původ ve středověku. To ale nelze oddělovat, patří to k vnímání krajiny v čase trvání.

ILK: Vysídlená místa nabízejí daleko víc než průzkum daleké minulosti?

PV: Stejnou metodou lze považovat sídlo 20. století za archeologický pramen, což nazýváme archeologií modernity. Posledních 20 let se tento obor rozvíjí a pomalu proniká na evropský kontinent. Plzeňská katedra udělala první badatelský výzkum ve spolupráci s profesorem Jamesem Symondsem, který působí na univerzitě v Amsterdamu, a společně jsme dali dohromady projekt zaměřený na tramping, zvaný Cowboys of Bohemian.[1] Začali jsme zkoumat hmotné pozůstatky v jednom údolí u Stříbra. Trampové po sobě nechali cosi, co bych nazval nejmladší aktivitou v přírodě – tábořiště.[2] V roce 2010 jsme dělali průzkum osady Kachní údolí – Duck walley, vyšel o tom i článek v Lidových novinách. Žijící členové osady pak psali rozhořčené dopisy, že osada nezanikla, že lidé ještě žijí (nekopejte do nás, kopali do nás už komunisti, ještě nejsme mrtví).

Skládali jsme prameny, písemné i materiální pozůstatky, kdy jsme zkoumali tábořiště, potlachoviště, což archeologové mohou číst, obytný areál, rituální areál (pro potlachy), včetně svahu, kde si lidé založili pohřebiště (patrně symbolické). Kameny se jmény zemřelých umístili podle hierarchie v osadě. Archetypální vnímání krajiny se projevuje dodnes – lze vystopovat poměrně drastický zánik osady, což způsobili příchozí vojáci, kteří měli podle výsledků archeologických výzkumů chování kontrastující s trampskými aktivitami. Tak trampská osada vykazuje zhruba 2 g odpadu na 1m2, po vojácích zbyla na stejné ploše kila rozbitých lahví od alkoholu, patrony, součásti výstroje, a nakonec pak na konci studené války zůstala opuštěná místa. V 90. letech si pak osada vybudovala tábořiště na jiném místě.

V loňském roce vyšel sborník s první mapou trampských osad v západních Čechách, kde se ukazuje i prostorová distribuce a dynamika, kde byly osady zakládány před válkou; český tramp nevstupoval do Sudet, nepřekračoval jazykovou hranici. Radikální změna nastala po 2. světové válce, aktivity se přesouvají mezi Plzeň, Tachov a mezi všechny přítoky Berounky. Jsou krásně vidět limity v krajině ČSSR – část Brd je prázdná, je zde vojenský prostor. Výpovědní schopnost trampských osad je báječná. Na mapě je vidět i ten postupný útlum trampských aktivit (tzv. víkendová utopie). Iniciativa vznikla z řad plzeňských trampů, archeologové za využití moderních metod zpracovali a zdokumentovali 200 osad.

ILK: Trampové byli svého času nežádoucími živly.

PV: Tramping – to znamená kamarádství, příroda, pocit svobody, únik, ideály, dvojí identita (přezdívky). To se tehdy nehodilo, a to jsou další nesmazatelné stopy a jizvy z doby komunismu.

My jsme se začali věnovat hmotným pozůstatkům železné opony, která mimochodem nebyla jen u naší západní hranice, ale v celé šíři v návaznosti na tzv. Limes Romanus,[3] od Finska až po Rumunsko.

Zajímaly nás stopy v zalesněné krajině na Tachovsku, jednotlivé fáze, kdy bariéra a zátarasy vznikaly, základy pohraniční stráže, odpadní areály, z nichž zjistíme mnohé – nazýváme tento druh bádání garbologie – kupříkladu našli jsme hromadu odpadků jedné roty PS a zjistili zásadní rozpor s tehdejším provozním řádem. Bylo tam množství dětských hraček, autíčka, panenky, které dokazují přítomnost dětí, lahvičky od parfémů, boty, ukazující přítomnost žen – dle předpisů a řádů bychom to nezjistili, artefakty však ukazují na nedodržování předpisů, důstojníci si brali s sebou i rodiny, což je ukázka uvolněné atmosféry koncem 60. let – lahve od alkoholu mají též výpovědní hodnotu – a pak přišlo zase utužení okolo 70. let. Hmotný záznam nám ukázal každodenní život v pohraničí.

Průseky lesem, které nezarůstají, protože jsou kontaminované herbicidy, a další pozůstatky, které oko archeologa vidí – třeba polní opevnění, palebná postavení, síť komunikací, to vše se zachovalo a má výpovědní hodnotu.

Téma je to temné, docházelo k řadě událostí, kdy byli nevinní lidé zastřeleni jen při snaze opustit tábor míru a socialismu, ráj pracujících.

ILK: Od trampských tábořišť postupujete ke stále temnějším tématům.

PV: Před pár lety jsme zahájili mezinárodní projekt o táborech jako fenoménu temného dědictví, zaměřený na různé druhy táborů: internační, koncentrační, až vyhlazovací. Významnou součástí byl právě archeologický výzkum, předmětem tábory Falstad (Norsko), Bergen-Belsen[4] (Německo), Treblinka (Polsko), Janowska (Ukrajina), u nás pak Lety a tábory komunistické totality.

Tím se dostávám ke skutečně nejtemnějšímu dědictví nedávné minulosti. Největší koncentrace TPT a NPT[5] jsou na našem území právě na Jáchymovsku, kde na území jednoho katastru je táborů zhruba 13.

ILK: Třeba Svornost, Rovnost, Nikolaj, Eliáš…

PV: Hmotné pozůstatky nebyly nikdy předmětem terénní dokumentace archeologického výzkumu, prováděli jsme jej za využití neinvazivních metod a pomocí sondáže. Řada takových táborů se zachovala na povrchu, a pokud se to dobře zaměří, tak se také dobře zmapuje, jak tábor vypadal. Sondáží se pak zjistí bezprostřední svědectví každodenního života, srovnáním s mapovými podklady a svědectvím si můžeme složit téměř úplnou mozaiku poznání.

Měli jsme tu čest prezentovat výsledky výzkumu bývalým politickým vězňům, např. z Nikolaje, kde jsme nacházeli třeba torza zubních kartáčků, hřebenů, ale i vystřílené patrony. Na tábory můžeme na základě svědectví pohlížet jako na vyhlazovací. Do roku 1948 těžili uranovou rudu váleční zajatci, poté je vystřídali političtí vězni a kriminálníci. Tábory byly zavřeny až ke konci roku 1960, kdy byl dotěžen uran. V tu dobu byla také vyhlášena částečná amnestie, nepropuštění vězňové byli postupně přesunuti na Příbramsko. Dle tajné smlouvy z roku 1945 se čs. vláda zavázala, že 95 % rudy prodá Sovětskému svazu za předem stanovenou cenu. Smlouva byla odtajněna až po listopadu ´89.

Náš projekt skončil po třech letech a nyní připravujeme shrnující publikaci – jak o Jáchymově, tak o Letech.

ILK: Lety nám zrovna nedělají žádnou slávu.

PV: Lety jsou lokalita s opomíjeným tématem holokaustu. Romové a Sintové to sami nazývají Poraimos. Jedná se o protektorátní pracovní tábor, kam byli v letech 1942–1943i umístěni cikáni, cikánští míšenci a osoby žijící cikánským způsobem života. Takové bylo oficiální určení k umístění do tábora a nejdůležitější je to, že to byla evidentní čekárna na Osvětim, kde každý čtvrtý vězeň zemřel. Většina mrtvých v táboře jsou především děti do tří let. Původní předpoklad byl, že z tábora se nic nedochovalo, protože zde byl v 70. letech vystavěn průmyslový vepřín. Nebylo ani jasné, kde byl hřbitov. Podařilo se nalézt pohřebiště v přilehlém lesíku, dost blízko tábora. Epidemie tyfu způsobila až deset úmrtí denně, blízkost hřbitova vzhledem k epidemii je zarážející.[6]

Nám se dokonce podařilo nalézt hrob jedné mladé ženy s novorozencem a také s vyraženými zuby. Odhalili jsme zhruba 500m2 plochy, což bylo asi 5 % z celkového prostoru hřbitova. Člověku se málokdy podaří, že vidí bezprostřední dopad toho, co dělá, že může sdělit blízkým pozůstalým, kde jsou jejich předci pohřbeni a jak zemřeli. Význam to má veliký.

Stejně, jak se podařilo zjistit, kde jsou uloženy oběti, tak bylo lokalizováno skutečné umístění tábora, mírně posunuté oproti původním předpokladům. Jeho větší část sice zanikla, ale pozůstatky se velmi dobře zachovaly. Vepřín velkou část tábora zničil, ale část pozemku byla přikryta navážkami silné vrstvy zeminy ze sníženého terénu pod vepřínem. Pro archeologický výzkum to bylo velmi dobré, po tři roky jsme zkoušeli různé metody a získali jsme jedinečné informace o tehdejších tamějších podmínkách, o životě vězňů. Hodně pomohly nálezy z odpadní jímky, kde se díky specifickým podmínkám zachovaly předměty z organických látek, jako ostříhané vlasy, vousy, dokonce cop či vyražené zuby. Podle vzoru z Říše, kde byly vybudovány tábory pro cikánské občany, u nás byly Lety, kde působili čeští četníci, židovský lékař, neuniformovaná policie.

Archeologie totality, temná archeologie – Dark Archeology – přináší velmi silné bezprostřední svědectví, které poskytuje velmi silné varování.

ILK: Pane docente, děkuji Vám za Vaše vyprávění, začal jste kamennými podezdívkami a končíte bolavými tématy. Bylo to současně smutné, zajímavé a poučné. A hlavně, jak říkáte, důrazné memento.

 


 

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

  • TPT a NPT= zkratky užívané pro Trestní pracovní tábory a Nápravné pracovní tábory, PS = pohraniční stráž

[6]

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Laiblová Kadlecová, Ivana. Rozhovor s archeologem. Informace [online]. , č. [cit. 2021-10-20]. ISSN 1805-2800. Dostupné z: https://www.lib.cas.cz/casopis_informace/rozhovor-s-archeologem/

Tisknout stránku