Pieter Zeeman

 

25. května 1865 Zonnemaire – 9. října 1943 Amsterdam

pieter-zeeman

(Zdroj obrázku: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pieter_Zeeman)

 

Prvními Holanďany, kteří v roce 1902 získali Nobelovu cenu za fyziku za zkoumání vlivu magnetismu na záření, byli Pieter Zeeman a Henrick Antoon Lorentz.

Holandský fyzik Pieter Zeeman se narodil 25. května 1865 v nizozemském Zonnemaire v rodině luteránského kněze. Střední školu v Zierikzee navštěvoval mezi lety 1877 až 1882. Tehdejší podmínkou pro přijetí na univerzitu byla znalost klasických jazyků a Zeeman je přijel na dva roky studovat do Delftu. Svá vysokoškolská studia zahájil v roce 1885 v Leidenu na nejstarší univerzitě v Nizozemí, kde působila řada významných fyziků. Jako hostující profesor tu od roku 1920 přednášel i Albert Einstein. Zeemanovými učiteli byli pozdější nositel Nobelovy ceny za fyziku pro rok 1913 za objev supravodivosti Heike Kamerlingh-Onnes a profesor teoretické fyziky Henrick Antoon Lorentz, který získal Nobelovu cenu v roce 1902. Zeeman univerzitu dokončil roku 1890 a stal se Lorentzovým asistentem. Jako téma pro svou doktorskou disertační práci, kterou obhájil roku 1893, si Zeeman zvolil experimentální výzkum Kerrova jevu. Po získání doktorátu pobýval několik měsíců v Kohlrauschově ústavu ve Štrasburku. Později nastoupil jako soukromý docent matematiky a fyziky v Leidenu. V roce 1895 se oženil s Johannou Elizabethou Lebretovou, s níž měl čtyři děti. Zájem o fyziku po svém otci ale žádné Zeemanovo dítě nezdědilo.

Ve své vědecké činnosti se Zeeman nejvíce věnoval experimentálnímu výzkumu vlivu magnetického pole na různé druhy záření. Studiem emisních spekter různých atomů zjistil, že dochází ke štěpení atomových spektrálních čar působením magnetického pole. Tento jev byl na počest svého objevitele nazván Zeemanův jev. Roku 1900 byl Pieter Zeeman jmenován profesorem fyziky na univerzitě v Amsterodamu a zároveň ředitelem tamního fyzikálního ústavu.

Nejvyšší pocty, které se vědci může dostat, je bezesporu udělení Nobelovy ceny.

Pieter Zeeman tuto prestižní cenu získal roku 1902 za své výzkumy v oblasti působení magnetického pole na záření. Jeho bývalý učitel H. A. Lorentz cenu obdržel ve stejném roce za teoretické zpracování Zeemanova jevu. V závěru života se Zeeman zabýval šířením světla v pohybujících se prostředích (vodě), v krystalech a ve skle.

Profesně aktivní byl Pieter Zeeman až do sedmdesáti let a poté byl jmenován emeritním profesorem. Zemřel po krátké nemoci 9. října 1943 v 78 letech v Amsterodamu.

Profesor Pieter Zeeman obdržel za svého života řadu poct a uznání. Byl mimo jiné členem Královské nizozemské akademie věd a umění, získal čestné doktoráty univerzit v Göttingenu, Oxfordu, Liège, Gwentu, Glasgow, Bruselu a Paříži. Na jeho počest byl pojmenován jeho jménem kráter nedaleko jižního pólu na Měsíci a také planetka č. 29212.

V květnu 2015 uplynulo od narození profesora Pietera Zeemana 150 let.

 

Zdroj:

KRAUS, Ivo. Fyzika v kulturních dějinách Evropy: Romantici a Klasikové. Praha: České vysoké učení technické, 2009. ISBN 978-80-01-04324-0. I 18 FYZIKA (Kniha je ve fondu KNAV.)

SODOMKA, Lubomír. Kronika Nobelových cen I. Liberec: ADHESIV, 2002. ISBN 80-238-9205-5. I.01 Z (Kniha je ve fondu KNAV.)

WEINLICH, Robert. Laureáti Nobelovy ceny za fyziku. Olomouc: ALDA, 1998. ISBN 80-85600-47-1. I 18 Z (Kniha je ve fondu KNAV.)

 

 

 

Vitouchová, Veronika. Pieter Zeeman. Informace [online]. , č. [cit. 2024-03-29]. ISSN 1805-2800. Dostupné z: https://www.lib.cas.cz/casopis_informace/pieter-zeeman/

Tisknout stránku