Rozhovor s Mgr. Marinou Hužvárovou, šéfredaktorkou Akademického bulletinu AV ČR

 

Mgr. Marina Hužvárová (MH), pracuje pro „Abíčko“ od roku 2001, za dobu jejího působení v redakci prošel Bulletin obsahovou i grafickou proměnou a stal se významným zdrojem informací nejen pro ústavy Akademie věd ČR. Paní redaktorka se vyskytuje všude tam, kde se něco děje, což se promítá do obsahu Akademického bulletinu.

Sešly jsme se stylově, v kavárně Slávii nad šálkem kávy.

Ptala se PhDr. Ivana Laiblová Kadlecová (ILK).

ILK: Marino, těší mě, že neodmítáš pozvání k rozhovoru Ty, profesionální novinářka, od naprosté amatérky. Prosím, řekni mi hned v úvodu: jak se vlastně správně dělá takový rozhovor?

MH: To je různé, ale předně musím říci, že to potřebuje čas a vývoj. Když jsem začínala, tehdy bez sofistikovaných technických prostředků, s tužkou v ruce, někdy jsem se informace o dotyčném dovídala třeba až v tu chvíli, kdy rozhovor vznikal (při neplánovaných setkáních se zajímavými lidmi ze světa v předinternetové éře). Postupem času, a zejména v Akademii věd, si taková práce pochopitelně vyžadovala důkladnou přípravu, zejména zjistit si o objektu zájmu a o jeho práci všechny dostupné informace, což není vždy jednoduché. V poslední době se čím dál častěji stávají z „objektů“ přátelé, se kterými je práce na jednu stranu snazší, ale odpovědnost (i tréma) zase těžší.

ILK: A jak je to všeobecně s psaním pro AB?

MH: U Akademického bulletinu je třeba mít na mysli, že jeho čtenáři jsou mimořádně nároční, mluvené slovo se musí upravit ke slovu psanému tak, aby byla písemná podoba i při vysoké odbornosti co nejčtivější, aby psaný text neztratil živost mluveného slova a zároveň aby se autenticita neztratila v čase.

ILK: Ale pokud vím, nepíšeš jen pro AB, rozšiřuješ povědomí o české vědě i o jejích osobnostech ještě mnohem šířeji. V časopise Český dialog, CzechFolks, v Pozitivních novinách i jinde, dokonce jsi komentovala dění v České republice obecně. Vrátím se ještě na začátek. Jak dlouho vlastně děláš novinařinu?

MH: Vlastně od vždycky. Absolvovala jsem Fakultu žurnalistiky, ale v novinařině jsem vlastně vyrostla, maminka byla rozhlasová redaktorka a jako dítě mě hodně brávala s sebou na reportáže. Já jsem také začínala a delší dobu pracovala v rozhlase. V té době jsem čas od času přispívala do časopisu Pes přítel člověka a jiných kynologických periodik, od roku 1993 jsem souputníkem Českého dialogu, který mi otevřel dveře do nesmírně zajímavého života české komunity po celém světě. Co jsem se naučila, přinesla jsem si pak do Akademie věd.

ILK: Říkáš, že celý Tvůj dosavadní život byl zapletený do novinařiny, a ještě musíš dodat, že kromě toho bylas obklopena zvířaty. Bylas chovatelka, instruktorka, závodila jsi…

MH: Tak to je otázka na dlouhé povídání, celá jedna část mého života, která měla hodně blízko tomu, aby se stala mou profesí. Zvířata jsem milovala od dětství a maminka si se mnou v tomto směru hodně užila, chovala jsem doma kdejakou havěť (Gerald Durrell psal částečně i o mojí rodině a naší zvířeně). Pejskařit jsem začínala s vypůjčeným voříškem Terinkou, pak jsem měla německé ovčáky, s nimiž jsem závodila. Rok 1989 byl pro mě převratný v mnoha směrech: dostala jsem se na Mistrovství republiky záchranářů a vybojovala 3. místo, to už jsem čekala svého staršího syna (narodil se v listopadu těsně před sametem), ten rok mi udělili i nejlepšího sportovce Prahy v kynologii. Po výstavách jsem běhala hlavně s irským vlkodavem Lordem. Coby novinářka jsem tedy psala taky o psech, o koních a taky o skautech. Něco je dohledatelné na webu, ale bohužel to byla předinternetová doba a archiv jsem si nedělala. Před časem jsem přispěla několika příběhy do knihy Kolja aneb to neznáte mého psa, jejíž výtěžek šel na psí útulky. Ostatně psi jsou velké samostatné téma pro nás obě.

ILK: Ano, Ty umíš psy cvičit a já leda tak rozmazlovat. Vrátíme se k Tvé práci, nejen že píšeš, ale také jsi organizátorka řady akcí: můžeš to přiblížit?

MH: Až mě překvapilo, kolik už jsem jen v rámci redakce zorganizovala akcí, některé mezinárodní. Všechno asi začalo, když jsem napřela síly do „začarované“ knihy kolegyně Sylvy Daníčkové, abych ji posunula k vydání. K tomu se nabalila řada setkání, úspěšná byla moderovaná beseda s autorkou a „jejími“ vědci v Divadle Viola, kterou vysílal v několika pořadech i Český rozhlas, nebo třeba beseda o vědě a žurnalistice v Městské knihovně v rámci Hovorů bez hranic. S redakčním týmem jsme uspořádali výstavy portrétů vědců z objektivu naší fotografky Stáni Kyselové, dále kupříkladu pro ÚOCHB výstavu k výročí profesora Holého, pro ÚSD jsme zpestřili jejich konferenci o vědeckých osobnostech postižených totalitním režimem, podobně zaměřenou výstavu se mi podařilo poslat na Kongres Čechů a Slováků v Kanadě.

ILK: Tvoje přednáška o účasti vědců ve vysílání Meteor v bloku o žurnalistice v totalitních režimech na konferenci WCSJ v Helsinkách se setkala s velkým ohlasem. Ještě mi, prosím, pověz něco o Tvém podílu na společenském dění.

MH: Uvedený konferenční příspěvek vyplynul z mých novinářských aktivit v rámci Mezinárodní asociace evropských novinářů EUSJA, v níž zastupuji Českou republiku. Už dvakrát jsem uspořádala pro zahraniční novináře studijní cestu na vybraná pracoviště AV ČR – pokaždé jsme navštívili i KNAV. V Praze jsme loni uspořádali i Valné shromáždění EUSJA. Prolíná to i s tím, že jsem předsedkyní klubu vědeckých novinářů ČR a členkou Řídicího výboru Syndikátů novinářů ČR, z čehož vyplývá řada aktivit. Ráda se účastním i života Mezinárodního českého klubu – kromě jiných akcí jsem se před lety podílela také na organizaci velkého setkání Čechů (i Slováků) z celého světa na Řípu.

ILK: A ještě dodej, že jsi dlouholetou skautskou vedoucí, a také, že ses podílela na poctě Evě Olmerové při výročí jejího odchodu ze světa.

MH: Skaut je vlastně životní filozofie a já mám navíc štěstí, že v našem 35. středisku pokračuje i můj nejstarší syn. Dnes už spíš jen přihlížím a slibuju si, že budu víc jezdit na výpravy s oldskauty. Je to ale něco, co se nedá úplně pragmaticky popsat a definovat. Společenství lidí, kteří prošli zajímavým životem, vývojem, obdobím zákazů a restrikcí…

Pocta Evě Olmerové se konala v Pikovicích u Sázavy, měla ji moderovat moje kamarádka Eva Střížovská, šéfredaktorka Českého dialogu a duchovní matka Mezinárodního českého klubu – a právě ta mě požádala o pomoc – s odkazem na Čechy na Řípu. Bylo to prima, skvělí a zajímaví lidé, v paměti mi zůstane rámování do okolních lesnatých strání, dešťové spršky a moderování-hulákání bez mikrofonu v půlhodině, než šikovní chlapi znovuzapojili zkolabovanou ozvučovací aparaturu.

ILK: Tak mi tedy pověz, jak se dělá správně rozhovor s někým, kdo má neuchopitelný záběr aktivit?

MH: Musí to hlavně člověka bavit. A vždycky zůstává lítost, že se do jednoho rozhovoru nedá vtěsnat všechno.

ILK: Takže je to tak, že když se to umí, pak je to hračka.

Děkuji Ti za Tvůj čas, který jsi mi věnovala, a současně děkuji za čtenáře našeho elektronického časopisu INFORMACE.

 

Pozn. red.:

  • WCSJ – World Conference of the Science Journalists
  • EUSJA – European Union of Science Journalists’ Associations

 

 

 

Laiblová Kadlecová, Ivana. Rozhovor s Mgr. Marinou Hužvárovou, šéfredaktorkou Akademického bulletinu AV ČR. Informace [online]. , č. [cit. 2017-12-11]. ISSN 1805-2800. Dostupné z: https://www.lib.cas.cz/casopis-informace/rozhovor-s-mgr-marinou-huzvarovou-sefredaktorkou-akademickeho-bulletinu-av-cr/

Tisknout stránku

ŠpatnéUcházejícíPrůměrnéNadprůměrnéVýborné! (zatím nehodnoceno)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *