Knihovna Národního muzea (KNM) je veřejnou vědeckou knihovnou a druhou největší knihovnou s historickými fondy v České republice. Vznikla společně s Národním muzeem (NM) v roce 1818. Od roku 1891 do roku 2011 sídlila v historické budově na Václavském náměstí. Nyní je přechodně její centrální sídlo, po dobu rekonstrukce, umístěno v Nové budově Národního muzea; vystěhované knihovní fondy a sbírky jsou dočasně uloženy na zámku ve Zbraslavi a v Ústředním depozitáři NM v Terezíně.
Ředitelem KNM je Mgr. Martin Sekera, Ph.D.
Anežka Baďurová (AB) a Jarmila Burgetová (JB) mu položily několik otázek:
AB+JB: Jakou nejsložitější záležitost (či záležitosti) jste musel z pozice ředitele v roce 2012 řešit?
Jak pomoci našim vědeckým pracovníkům, aby se nezbláznili z administrativy projektů. Náš stát je stále více řízen podle doktríny „nedůvěřuj a prověřuj“ místo starého rozumného klišé „důvěřuj, ale prověřuj“. Tlak některých zákonných nebo prováděcích norem, jejichž smyslem má být šetřit peníze, vede byrokracii k psychotickému vnímání své role, vzdaluje literu od smysluplné proveditelnosti v praxi. Z právního povědomí zmizela epieikeia, tedy ohled na ducha zákona, když je jeho litera protichůdná realitě. Místo kontroly má navrch regulace vysávající energii řešitelů a omezující efektivnost samotného výzkumného výkonu. Netýká se to jen výzkumu v naší knihovně, ale v celém muzeu, protože jsem z pozice zástupce generálního ředitele pověřen podporovat v celomuzejní agendě naši vědeckou tajemnici. Je skvělá a společně s naší účtárnou připravují po zkušenosti letošního roku úpravy systému administrace tak, aby se řešitelům trochu ulevilo.
A v knihovnických záležitostech to bylo asi rozhodnutí, zda dát zelenou generální revizi knihovních výpůjček v rámci muzea. Předchozí generace knihovníků, už od první republiky, byly benevolentní a nedostatečně evidovaly výpůjčky, kterých máme po muzeu 20 000. Dřívější systém též umožňoval tzv. „výpůjčky na oddělení“ – tj. neadresné výpůjčky. Žádný z dosavadních pokusů o nápravu nebyl dokonán. Po velkém stěhování knihovny přišla historická příležitost napravit tyto nesrovnalosti: provést generální revizi výpůjček a přijmout nová pravidla pro půjčování v rámci instituce – především adresné výpůjčky a lhůty. Tuto revizi, která je důležitou součástí revize knihovního fondu po stěhování, provádějí pracovníci oddělení služeb.
AB+JB: Fondy KNM jsou po nynějším přestěhování rozmístěny již s definitivní platností nebo se počítá s jejich návratem do hlavní budovy po rekonstrukci?
Na rozdíl od jiných složek v muzeu se pracoviště knihovny z části vrátí po rekonstrukci do historické budovy. Knihovní depozitář se studovnou v ní byl od jejího postavení. Takže se vrátí pracovnice depozitáře oddělení základní knihovny, dále kolegyně a kolegové oddělení služeb, rukopisů a starých tisků a zámeckých knihoven. Z hlediska fondů je to asi 12 km knih.
AB+JB: S tím souvisí i otázka osudu studovny KNM v historické budově. Čekají ji nějaké proměny? Pokud ano, jaké? Bylo nutné je provést v rámci rekonstrukce?
Nyní máme celkem čtyři studovny: v nové budově společnou s Historickým muzeem, s delimitovaným fondem periodik je spojena studovna v Místodržitelském letohrádku ve Stromovce, novou a trvalou máme v centrálním depozitáři v Terezíně a dočasnou na zámku ve Zbraslavi. Po rekonstrukci opustíme novou budovu a Zbraslav a vrátíme se do historické studovny. S architektem projektu jsme se nejprve shodli na změně stolů, ale nakonec zůstanou ty stávající, badatelům vyhovující. Židle ve studovně se přiblíží vzhledem a materiálem ke stylu původního vybavení, což byl i požadavek památkového dohledu, včetně zachování co největšího počtu původního Schulzova mobiliáře. Pozmění se režim pohybu v prostorách přístupných badatelům. Poměrně složité bylo vymyslet trasy pro dodávky knih do studovny. Přišli jsme bohužel o depozitář tzv. Sálu starých tisků, z něhož bude prostor výstavní, přibudou náhradní prostory v suterénu a dva výtahy.
AB+JB: Instituce, jako je Národní muzeum, vedly tradičně rozsáhlou výměnu publikací s podobně zaměřenými institucemi v zahraničí. S kolika partnery udržuje knihovna kontakty v této činnosti v současné době?
Oddělení vede výborně dr. Kučerová ku prospěchu všech odborných oddělení v muzeu. Máme partnery asi z 850 institucí v 60 zemích. Za rok 2011 jsme odeslali z muzea 5 207 publikací v ceně 808 tisíc korun, získali jsme 3 941 publikaci v ceně 1 553 tisíc korun. Devadesát procent zahraničních periodik získáme výměnou za naše. A ono to něco vypovídá i o množství a kvalitě publikací vydávaných muzeem. Agenda je to náročná, za rok odešleme na 2000 a obdržíme 2 500 zásilek – od muzeí, univerzit, akademií aj.
AB+JB: KNM získala v posledních letech podporu pro několik interních projektů i republikových grantů. Můžete přiblížit zaměření a význam alespoň některých z nich?
Mohu jmenovat ty hlavní a běžící, podpořené účelovými dotacemi? Tak především z NAKI[1]: na prvním projektu spolupracujeme s Národním památkovým ústavem (NPÚ) a Národní knihovnou. Jeho účelem je popis tisků 16. století v zámeckých knihovnách v majetku NPÚ a NM. Pro popis tisků byla vytvořena zvláštní metodika i software. Popis je rozšířen o ne zcela běžnou kolaci dle tiskařských složek a klade maximální důraz na individuální znaky exemplářů, zvláště jejich proveniencí. Výsledkem bude databáze tisků 16. století, výběrový tištěný katalog a několik výstav na objektech NPÚ. Další projekt, který nesdílíme s jinou institucí, ale má evropsky metodický dosah, je PROVENIO – metodika výzkumu knižních proveniencí. Hlavním výsledkem bude opět databáze, tentokrát vlastnických značek a přípisků v knihách. Během tohoto roku podnikli kolegové „spanilé jízdy“ do některých z míst, kde výzkum proveniencí vznikl (Lyon), kde je autoritativní výzkumné knihovnické centrum CERL (Consortium of European Research Libraires, Oxford) a kde ho dělají téměř tak dobře jako my (Berlín). Myslím, že s tímto projektem bude KNM mimořádně úspěšná a mezinárodně užitečná. Uzavřen je projekt digitální knihovny kramářských tisků Špalíček, který podpořilo kolegyni Bydžovské ministerstvo kultury a výsledkem je i certifikace její metodiky popisu tohoto druhu tisku. Nyní se snažíme pro tuto knihovnu získat další instituce, které mají kramářské tisky. K završení v podobě velkolepé dizertační práce dále směřuje muzejní interní projekt R. Šípka Zámecká knihovna Otty ml. z Nostic.
AB+JB: Možná by bylo zajímavé otázat se také na Muzeum knihy a plánované Muzeum médií?
Muzeum knihy ve Žďáru nad Sázavou končí k 31. 12. 2014. Přiznám se, že mě to už pár let v noci budí, protože v republice tak skončí poslední ze dvou velkých expozic, které v rozsáhlé míře vypovídaly o vývoji knižní kultury, literatury a písemnictví u nás. Tu první měl Památník národního písemnictví (PNP) na Strahově. Dobré podmínky pro nějakou rozsáhlou změnu byly podle mého v devadesátých letech, protože byly příhodnější možnosti získat peníze z různých zdrojů. Když nastoupil jako generální ředitel Michal Lukeš, tak se logicky musel soustředit na velké rekonstrukce a související expoziční změny našich vlastních budov s vrcholem v hlavní muzejní budově. A momentálně je potřeba se věnovat záměru rekonstrukce našeho Náprstkova muzea. V politickém a finančním marasmu současnosti lze nyní těžko počítat s podporou něčeho nového, ať už v pronájmu, nebo v objektu v majetku státu, to vím téměř jistě; sondoval jsem i dvě mimopražské lokality, jenže – odvaha a schopnost zvládat bezpečně evropské projekty je, jak známo, v regionální a komunální politice různorodé kvality a na rizika střídání mocenských garnitur jsem krátký. Moje myšlenka, jak veřejnosti připravit něco nového, je založena na koncepci Muzea komunikace. Zde by byla sdružena zobrazení všech základních komunikačních způsobů podle druhu média a jeho společenské role, od čistě orální kultury, k písemnictví a literatuře rukopisné, tištěné, periodické, přes divadlo, záznamová média, film až k vysílacím médiím rozhlasu a televizi s prozatímním koncem v nových médiích a elektronické komunikaci. Na rozdíl od čistě technologického pojetí (Národní technické muzeum – NTM) je to postaveno na antropo-, socio- a kulturně-centrickém vidění komunikace, omlouvám se za cizí slova. Ve světě je řada muzeí věnovaných jednotlivým druhům nebo činnostem (tiskařství, knižní kultura, publicistika a novinářství apod.). Naše republika je malá na to, aby zde byly expozice izolované, efektivní by byl provoz jednoho takového muzea. Zkrátka dnes je mi jasné, že předstupeň může být vytvoření virtuálního muzea a na jeho demonstrativní síle později možná získá někdo odvahu postavit kamenné muzeum. Jsem přesvědčen, že současné a budoucí generace takové zobrazení komunikačního vývoje potřebují.
AB+JB: Jaký přínos má působení vysokoškolského pedagoga pro Vaši funkci ředitele?
Přednáším o historii mediální komunikace, takže obsahově jde částečně o propojení s tím, co mají knihovníci ve svých fondech. Původně jsem byl jen učitel – historik, teď jsem knihovník – učitel – historik. Žiju tak ve dvou prostředích, která mají k sobě velmi blízko, ač je známo, že tzv. oficiální mezirezortní spolupráce na tom příliš nestaví. Díky studentům mám také představu o tom, jaké budou další generace našich potenciálních badatelů. (Ovšem je stále obtížnější dostat je do knihovny.) A také díky učení jsem se naučil srozumitelně sdělovat to, co chci kolegům v muzeu vysvětlit. A koneckonců si myslím, že je pro každého člověka užitečné, když se mu poštěstí skloubit a zvládnout více než jednu profesní specializaci, nahlíží potom svět trošku s větším nadhledem.
AB+JB: Jak vidíte budoucnost knihovny?
KNM má ve správě 3,6 mil. svazků, pracuje v ní 41 lidí, na úvazky je to dokonce méně, po snižování stavu státních zaměstnanců v roce 2010. V rámci celého muzea máme pověst lidsky a pracovně nejsoudržnějšího kolektivu. A to je východisko pro vše ostatní. Vedle jiných velkých knihoven si nemůžeme dovolit postupovat k pomyslnému vrcholu expedičním stylem početné výpravy, pohybujeme se alpským stylem. Ten stojí na silných odborných nebo vědeckých individualitách, které jsou schopné propojovat úsilí ostatních. Nikdy například nebudeme knihovnou, která bude avantgardou ve vývoji a aplikaci technologií v plošném rozsahu, jako je třeba záměr vašeho ředitele vytvořit centrální knihovnický portál. Musíme stavět na specifice vymezení svých fondů, k nimž si odborná veřejnost automaticky přiřadí jména lidí, kteří je spravují a budou mít pověst nejlepších odborníků v zemi. A to díky tomu, že přesahují knihovnickou odbornost a své fondy „myslí“ i jinými přístupy – literárněhistorickým, lingvistickým, archivářským, historickým. Navíc – jsme muzejní knihovna, a to samo o sobě je směr: výstavy.
Na závěr – dovolíte-li – ještě jednu otázku na odlehčení:
AB+JB: Proč stojí na chodbě vedle ředitelny pokladnička?
Stávala v historické budově před studovnou a měly se v ní shromažďovat peníze pro restaurování, na materiál, bez valného výsledku. Po přestěhování byla někde v koutku, až letos na sv. Martina ji někdo přesunul k mým dveřím a zahájil tím sbírku, aby si velkorysý legionář mohl koupit nový plášť. Poetická hra. Jenže někdo jiný, kdo ví, že v Zámečku ve Stromovce, kde také působím v oddělení časopisů, nosím roztrhané pantofle, tam připsal „na pantofle“. Čímž se ta hra stala praktickou podporou vagabunda.
Děkujeme za zajímavé odpovědi na položené otázky.