Jak jsem potkal ryby – rozhovor s prof. Petrem Rábem

 

Prof. Ing. Petr Ráb, DrSc. (*1951) je vedoucí Laboratoře genetiky ryb ÚŽFG AV ČR v Liběchově. Byl na zahraničních pracovních dlouhodobých pobytech v MNHN v Paříži, UWM v Millwaukee, UL v Lisabonu a dalších. Je členem čtyř Oborových rad na UK v Praze, na JU v Českých Budějovicích a VURH ve Vodňanech. Byl po dvě funkční období členem Akademické rady a členem Předsednictva AR AV ČR odpovědným za legislativu institucionálního financování (čili trápení s hrůzou zvanou „kafemlýnek“), databáze vědeckých informací a hodnocení vědecké a odborné výkonnosti pracovišť AV ČR. Je habilitován pro obor zoologie na Karlově univerzitě a jmenován profesorem pro obor rybářství na Jihočeské univerzitě. Je držitelem Purkyňovy ceny časopisu Živa v roce 1998 za článek „Jak jsem nemohl potkat taxonomii“ a v roce 2013 s Martinem Flajšhansem za článek „Polyploidie u ryb“. Je členem edičních rad nebo Associate Editor mezinárodních vědeckých časopisů Genetica (Kluwer), Cytogenetic and Genome Research (Karger) a Comparative Cytogenetics (Pensoft). V neposlední řadě je také předsedou Dozorčí rady Knihovny AV ČR.

WoS uvádí autorství či spoluautorství 127 prací, 1262 citací, H-index 23.

Sám o sobě říká, že je netrestán, bezúhonný, zato ženat, má dvě dospělé dcery, dva malinkaté pejsky, čtyři vnučky, sbírku kaktusů a několik akvárií.

 

PR_rybar2-1

Foto z archivu P. Rába

Ptala se PhDr. Ivana Laiblová Kadlecová (ILK).

ILK: Pane profesore, známe se déle než chvíli, s dovolením tedy nebudeme tady tajit, že o Tobě leccos vím. Právě proto jsem Tě požádala o rozhovor pro náš časopis INFORMACE, abys prozradil některé zajímavosti. Ve Tvém c. v. a ve Tvých publikacích se často objevuje klíčové slovo ryby. Tys byl přece původně vystudovaný rybář, byla to nějaká rodinná tradice?

PR: Naše rodinná paměť říká, že v našem rodu z otcovy strany byli vždycky rybáři nebo lesníci v jižních Čechách, doloženo je to dokonce snad někam do 13. století. Také naše tradice říká, že naši předkové do Čech přišli jako otroci, nevolníci (straočesky rab = otrok, tak zní naše přijmení) s králem Jindřichem Korutanským. V mých genech je to tedy zakotveno. Proto jsem si nedovedl představit, že budu studovat a dělat něco jiného. Tato vrozená ichtyofilie se postupně přeměnila do profesionálního odborného zájmu o poznání ryb, tedy ichtyologii, a obávám se, to nyní nemá daleko k ichtyománii… A musím říci, že genetika funguje dál. Starší vnučky (6 a 3) říkají místo pozdravu „dědo, a co rybičky, kdy budeme krmit rybičky?“ a trvají na spoluúčasti při krmení (tedy těch rybiček).

ILK: A co je nového u ryb?

PR: Pořád něco. Ryby jsou nejpočetnější skupina obratlovců, počet popisů nových druhů exponenciálně roste. Vrátíme-li se ale k nám a k rybě, které všichni důvěrně znají ze svátků vánočních – kaprovi. Tak třeba ve Vodňanech bylo vyšlechtěno nové plemeno kapra, jak jsem se dozvěděl na posledním zasedání Šlechtitelské rady Rybářského sdružení, jejíž jsem už dlouho členem. Jedná se o plemeno Amurský lysec, tedy plemeno vzniklé z jiného druhu kapra, který je rozšířen ve východní Asii. Pro naše rybáře je zajímavý tím, že je to ryba velice odolná proti jarní virémii kaprů. Když se toto plemeno přikříží, vnímavost našich plemen a linií kapříků vůči této nemoci se velice sníží. Chován je dnes jako genová rezerva nejen kvůli odolnosti, ale také proto, že je bez šupin, což je zajímavé zejména při dalším průmyslovém zpracování ryb. Ve skutečnosti je to ale daleko složitější, než to tady popisuji.

ILK: Kapr je u nás vánoční tradice, v módě je třeba zrovna losos.

PR: Losos obecný je ryba s atlantickým rozšířením, od pobřeží Španělska, přes britské ostrovy až k Bílému moři, na druhé straně zeměkoule je to zejména Kanada. Je to povětšině přísně tažný druh, čili anadromní (opakem je katadromie, kterou se u nás vyznačuje úhoř říční), rozmnožuje se vždycky ve sladké vodě, kde se vylíhne, poporoste a poté táhne živit se do oceánu, kde dospívá a poté se vrací do míst svého narození. Biologie tažných lososovitých je však velmi komplikovaná. Návrat dospělých ryb do míst, kde se vylíhly, má závažné důsledky pro genetickou strukturaci populace – zvyšuje se pravděpodobnost, že na výtěrových místech se setkají sourozenci nebo polosourozenci. Navíc je to komplikované mořskou fází života – samice rostou rychleji než samci, což má za následek, že se navrací méně samců (protože jsou menší, sežere je v moři víc predátorů). To by ale nebyla evoluce, aby si s tím neporadila – část samců ztratí po vylíhnutí migrační pud, zůstane na místě, protože je tam však nedostatek potravy, zakrsne, ale dospěje a čeká na svoje sestry a polosestry, až se vrátí z moře. To vše ovšem geneticky homogenizuje populací, což je špatné. Aby to bylo ještě komplikovanější, evoluce našla na to řešení – část dospělých samců v moři ztratí návratový pud („homing“) a migruje jinam po areálu druhu. U nás přestaly tahy lososa v roce 1928 výstavbou zdymadla pod Střekovem. Do té doby ale labští lososi táhli k rozmnožování Ohří, Labem či Vltavou a největší část dokonce až do Otavy. Podle pramenů tažná populace táhla ve třech vlnách, byl to jednak fialkový losos, vyskytoval se obvykle v období rozkvětu fialek, dále růžový losos, největší výskyt byl v době rozkvětu růží a konečně bartolomějský losos, který táhl na konci srpna. To už ale všechno vymizelo. Ono to nebylo s labským lososem v pořádku už po roce cca 1850. V druhé polovině tohoto století profesor Frič, který byl klíčovou postavou snahy o jeho záchranu, stavěl líhně a vozil sem v rámci této snahy jikry rýnských lososů, takže pravý labský losos vymizel ani nevíme kdy. V současnosti jsme ale svědky návratu této ryby, Labe se podstatně vyčistilo, byly zřízeny rybí přechody, takže je losos na dolních tocích Labe a Ohře občas dokumentován rybáři. Podobně se začaly vracet také tažné mihule – mořská a říční, jsou doložené z Drážďan a je jen otázkou času, kdy budou po 100 letech u nás. Vypadá to nadějně.

ILK: A jak to vypadá u vás doma v oblasti rybářství? Co je to několik akvárií? Kolik je tam rybiček a jakých?

PR: Provozuji 8 akvárií zhruba 1400 litrů, ale bydlíme v přízemí. Rybky spočítané nejsou, jsou to druhy většinou popsané, z části nejisté nebo nepopsané druhy získané od kolegů, kteří je ve světě sbírají pro vědecké účely, a některé mám proto, že jsou prostě hezké. Není to žádná profesionální kolekce, ty máme v naší laboratoři, mám je prostě pro radost.

PR_rybar1-1

Foto z archivu P. Rába

ILK: Jak to vypadá s literárním zabezpečením akvarijního koutku (nebo spíš říše)?

PR: Knih o rybách mám okolo dvou set doma, ale ještě další část mám v laboratoři. Jsou tam knihy nejen o rybách, ale i o rybářství a evoluci obecně. Z velké části jsem ke knihám s tímto zaměřením psal recenzní posudky. Nemám je spočítané, ale není jich jen pár kousků. Z těch mnohých knih mám za svoje bible několik – J. S. Nelson: Fishes of the World (2006) (napsal jsem na poslední edici recenzi do Živy), G. S. Helfman, B. B. Collete, D. E. Facey: The Diversity of Fishes (2008) a M. Kottelat, J. Freyhof: Handbook of European Freshwater Fishes (2007) (také na tuto knihu jsem napsal recenzi do Živy – 6/2013).

ILK: Mám k rybám rozporuplný vztah. Moc ráda je připravuji a jím. Když ale můj syn ve věku 15 let potřeboval nutně průkaz mladého rybáře, musela jsem coby odpovědný zákonný zástupce jít ke zkouškám s ním a prokázat, že znám pravidla, například kdy je třeba rybu vrátit zpět jako podměrečnou. To se naučit dalo, ale povinných 10 hodin brigády na úklidu odpadků kdesi ve Stromovce si pamatuji dodnes.

PR: Včera jsme s jedním kolegou z laboratoře a partou z místní organizace ČRS Mělník odlovili pstruhy z části jejich pstruhového revíru Pšovka před čištěním potoka podnikem Povodí Ohře, a aby ty ryby nedošly úhony, rybáři je přemístili jinam. Byl krásný předjarní den, všechno vonělo, práce se dařila, viděl jsem mnoho pstruhů ve výtečné kondici. A když bylo dílo hotovo, pekli jsme si s rybáři u potoka buřty. Nádhera. Jako tenkrát, jako za mlada, když jsem sloužil na rybářství (viz foto).

ILK: Které ryby, nebo která ryba je podle vás nejlepší? Nebo ještě jinak, které ryby jíte nejraději?

PR: Zásadně nejlepší je vždycky ryba čerstvá.

My jsme piscivorní neboli rybožravá rodina. Náš domácí rybí jídelníček je trochu poznamenán tím, že v Liběchově za plotem našeho ústavu je rybářství, kde prodávají pstruhy chované v ideálních podmínkách, na pramenité vodě (odtud i jméno toho místa – Boží voda!), – jsou výborní a máme to za rohem.

ILK: A kdybych poprosila o recept na nej nej rybí pochoutku?

PR: Pstruh je nejlepší pomalu dušený na másle s mákem nebo s plátkem citronu. Žádné jiné koření nebo zelenina, potom vynikne jemná chuť masa. Kapr se u nás dělá na více způsobů, třeba máme rádi kapra na pepři, to se řízky obalí v černém mletém pepři, jako na vánoce v trojobalu, a opeče se na oleji. Kupodivu pepř potom ztratí pálivost a vynikne chuť kapřího masa. Nebo kapr šulista! Jedna z nejhezčích vzpomínek na vynikající rybu je z doby našeho EU projektu domestikace sumce. Byli jsme s profesionálními rybáři na Dunaji za Komárnem asi týden a oni vždycky večer vybrali z ulovených sumců (v jejich řeči harcza) menší kus, stáhli kůži, nadělali podkovičky, obalili je v mouce a červené paprice a upekli na sádle. S bílým chlebem a růžovým vínem to byl nezapomenutelný zážitek.

ILK: Děkuji moc za Tvůj čas a hlavně za zajímavé informace.

 

 

 

Laiblová Kadlecová, Ivana. Jak jsem potkal ryby – rozhovor s prof. Petrem Rábem. Informace [online]. , č. [cit. 2017-07-21]. ISSN 1805-2800. Dostupné z: https://www.lib.cas.cz/casopis-informace/potkal-ryby-rozhovor-prof-petrem-rabem/

Tisknout stránku

ŠpatnéUcházejícíPrůměrnéNadprůměrnéVýborné! (1× hodnoceno, průměrné hodnocení je 4,00)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *