Pocta Antonínu Vítkovi

 

Dne 28. ledna 2012, den po svých 72. narozeninách, Mgr. Antonín Vítek vložil poslední záznam do svého mnohaletého díla – Space 40 – a odjel domů, kde po večerních zprávách upadl do bezvědomí. Od té chvíle již nikdo neví, kde pobýval, ale jisté je, že kdesi mezi životem a smrtí. Po čtyřech týdnech bloudění, bez valné naděje na zázrak, oznámili lékaři rodině smutnou zprávu, která po pár hodinách proběhla tiskem, TV i rozhlasem, po mobilech i na webu.

Když jsem dostala za úkol napsat do Informací článek o mém celoživotním kamarádovi, byla to pro mne čest, ale smutný úkol. O pracovních výsledcích se již hovořilo a psalo, Antonín Vítek patřil mezi takové lidi, kteří tu na světě nepobývali zbytečně a po nichž zůstala spousta dobré práce.

Přeskočím tedy do osobních vzpomínek. Znali jsme se od počátku roku 1966, kdy v tramvaji č. 23 seděl drobný chlapík, který si četl ve sloupcích čísel v tlustém sešitě se zaujetím hodným napínavého románu. S pozdravem „ručku líbám madame“ vyskočil, pustil mě sednout a vysvětlil mi, že jsme ze stejného ústavu (ÚOCHB ČSAV), kam nastoupil v době mé mateřské dovolené, zaregistroval mě v ústavu dřív než já jeho. Povídal mi, že pracuje u dr. Pivce v oddělení biochemie, vykládal mi o plánech na realizaci výpočetního střediska, což mi připadalo tehdy jak nápad odněkud z Verneova románu. Brzy jsme se skamarádili a já se od Toníka naučila spoustu věcí, udivoval mě svými znalostmi o čemkoliv (tedy pokud se to náhodou netýkalo sportu nebo country a folku).

Spolu s většinou národa jsem ho sledovala v Československé televizi při přenosu přistání Apolla na měsíci a dělalo mi dobře, že tohoto člověka znám osobně a mohu s ním mluvit. Skutečnost, že byl brzy z televizního vysílání vypuzen (důvodem bylo patrně nepředstírané nadšení americkým úspěchem), přešel celkem pokrčením ramen a dál docházel na U. S. Embassy pro nové prameny.

Naučil mě pracovat s počítačem, přizval mě k experimentu při tvorbě ASEPu, vždycky na mně vyzkoušel, zda pochopím jeho nové výmysly, a pak tvrdil, že když já, pak to už musí pochopit každý… Dohnal hloubku mých znalostí z programování ke zkoušce z matematických metod na FF UK, což byl z jeho strany malý zázrak. Byli jsme spolu na několika služebních cestách, já obvykle řídila a Toník mi předčítal nebo vyprávěl a vyprávěl. Ať už bylo téma jakékoliv, vždycky vyprávěl srozumitelně, v detailech a zábavně. Byl velice ohleduplný, laskavý a nehádal se. Ostatně ve svých výrocích míval vždycky pravdu, protože kdyby si nebyl jistý, neříkal by nic.

Jednou se trochu spletl – nespletl. V pátek 17. listopadu 1989 jsme šli spolu z práce a Toník mi prozradil, že odkudsi má zprávu, že se tu zhruba do 14 dnů komunistický režim zhroutí. Nevěděli jsme zatím, že už se právě na Národní třídě hroutí. a těch 14 dní pak už děj probíhal, takže to vlastně ani nebyl omyl.

Tondu měl skoro každý rád. V některých případech si ale vysloužil – bez vlastní viny – určitou nevůli, možná ze žárlivosti. Lidé často chodili pro radu za ním, místo za určenými odborníky, protože Toník byl ochotný poradit okamžitě, bez výmluv a ochotně. Všichni lidé tací nejsou. Občas také chodily stížnosti, že Toník slíbil a nesplnil – bylo to tak, že neuměl nikomu nic odříci, a tak prostě neplnil termíny, ale nakonec nezklamal a obětavě doháněl své sliby.

Byl většinu svého života nemocný, měl choré srdce a prodělal kromě dvou infarktů pětinásobný bypass. Pokud vím, měl i dnu a trochu pošramocená játra. Samozřejmostí k tomu byla určitá dieta. Přála bych jeho lékařům vidět Tondův šibalský rozzářený úsměv, když si z kantýny přinesl nějakou tu typicky dietně nevhodnou lahůdku a pochutnával si.

V případech, kdy se vzpomíná na zemřelého člověka, se obvykle používá slovo „ohlédnutí“, v případě Antonína Vítka se lépe hodí „vzhlédnutí“. Věřím, že tam kdesi ve vesmíru na své planetce číslo 30253 sedí u počítače a sleduje, co se děje okolo. Kdyby to bylo možné, jistě by nám poslal zase nějaký vtip.

Nejenom mně bude pořád moc chybět.

 

Laiblová Kadlecová, Ivana. Pocta Antonínu Vítkovi. Informace [online]. , č. [cit. 2017-07-23]. ISSN 1805-2800. Dostupné z: https://www.lib.cas.cz/casopis-informace/pocta-antoninu-vitkovi/

Tisknout stránku

ŠpatnéUcházejícíPrůměrnéNadprůměrnéVýborné! (5× hodnoceno, průměrné hodnocení je 4,80)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *